Petr Psal se leden 2020 a ve zprávách se pomalu začali objevovat zmíňky o neznámem viru, se kterým bojují v daleké Číně. V tuto dobu jsem tomuto problému nevěnoval žádnou větší pozornost a soustředil se na jednu z dalších pracovních událostí, která byla předemnou. Přesněji finalizoval jsem přípravu na komunikaci jedné z nejstarších rally světa… A to Rallye Monte Carlo.
Pro začátek je důležité říci, že Monako je pro mě už od malička hlavně symbolem každoroční velké ceny F1, která vždy patřila mezi moje nejoblínější. Ale ani rally není daleko za tím, jelikož mi už během mého dospívání ukázala hodně zajímavých okamžiků. Mezi ty nej řadím určitě památeční rychlostní zkoušku s Romanem Krestou, kde jeho speciál zůstal viset v zatáčce nad menší propastí. To se mi vybaví asi úplně vždy, když si vzpomenu na nejzajímavější okamžiky v rámci této nejstarší rally, která každý rok v okolí města Gap nabízí krásné okamžiky, které ocení každý fanda motorsportu. A v následujích řádcích se vám pokusím popsat zážitky zde z osobního pohledu.
Bylo pondělí 20. ledna a já si během odpoledne dobaloval poslední věci, které jsem potřeboval na cestu. Mimo zimních věcí a elektroniky jsem samozřejmě nemohl zapomenout na itinerář, který mám pro každý event vytvořený. Pracuji s ním celkem do podrobna, abych věděl, jak dlouho strávím na cestách, přejezdech mezi RZ a kolik toho celkově mohu stihnout. Musím říci, že doma mě to připravovat nebaví, ale na místě jsou tyto informace k nezaplacení a výborně slouží k rychlému přehledu a splnění všech pracovních věcí. Tentokrát obsahoval kompletní přehled pro osm dní… Tedy kompletní cestu na místo, slavnostní ceremoniály, přejezdy a samozřejmě všechny rychlostní zkoušky, které jsme plánovali natočit. Takže připraveni jsme byli a zbývalo jediné… Sednout do auta a vyrazit.
Ano do auta… Tentokrát jsme oproti minulé cestě na Španělskou rally zvolili k cestě firemní auto. Původně jsme letadlo v plánu sice měli, ale nakonec jsme usoudili, že cesta není tak dlouhá a některé výhody převyšují pohodlí letadla.
A proč? Je to jednoduché. Možnost vzít si sebou množství vlastních věcí včetně elektroniky, jídla, dobrot atd. Samozřejmě tohle bylo z hlediska vzdálenosti asi maximum, kam se člověk pracovně autem vydá… I když kdo ví? 🙂
Způsob cesty jsem vám tedy popsal a teď už šupky do auta. K této chvíli došlo nakonec ještě v pondělí večer, jelikož předpověď meteorologů nebyla pro další den příznivá. Do auta jsme sedli cca kolem 20 hodiny a vydali se z Prahy po D5 směrem na Plzeň a následně na Rozvadov, abychom nakonec cestu zakončili v Mnichově. Vše probíhalo v pohodě až do příblížení k hranicím, kde začalo mírně pršet a teplota klesla pod nulu. V tu chvíli jsme tedy byli nuceni upravit rychlost a zvýšit obezřetnost. Každý víme, co namrzlá vozovka dokáže s autem udělat že…?
K našemu štěstí se ale situace po odbočení na Mnichov začala zlepšovat a po chvíli i stupně na teploměru ukazovali hodnoty kolem třech stupňů. Večerní zbytek cesty už nic nenarušilo, teda až na moje hlasivky, které pravděpodobně z klimatizace ztratili sílu mluvit… Ale to v tu chvíli nebylo důležité a my jsme tak ulehli kolem půlnoci v jednom z Mnichovských hotelů. Ale ne na dlouho…
Bylo to jak mžik a byl tu následující den a s ník budík, který kolem 6. hodiny ranní otravně hrál rádoby veselou písničku… Ta značila jediné… Vstaňte, vemte si batohy a jedeme dále. V tu chvíli samozřejmě máte v hlavě myšlenky… Co když bych budík posunul o 5, 10, 20 nebo 30 minutek…? Nic se nestane ne? No nebudu to zdržovat… nevyšlo mi to, jelikož Pája mojí deku odhodila a zavelila k vojenskému rychlému povstání. Takže rychlý záchod, umýt obličej, kartáček do ruky, mdlé krouživé pohyby v puse, pasta ven, opláchnout a hotovo… Ihned poté jsme ještě zakousli nějaké včerejší pečivo a vydali se na cestu. A to pěkně dlouho cestu. Přesněji čekalo nás dalších 700 km do italského Turína.
Ráno byl Mnichov ještě poloprázdný a podařilo se nám rychle a bez problémů dostat na výpadovku z města a úspěšně se napojit na dálnici A96 ve směru na Bregenz. První část cesty ubíhala celkem rychle a náš polikač kilometrů se spokojeně přibližoval blíže a blíže ke svému cíly. Tím prvním byl po necelých třech hodinách jízdy hraniční přechod s Rakouskem, kde jsme si zakoupili občerstvení, dálniční známku a dotankovali pohonné hmoty. Poté jsme pokračovali kolem Lichenštejnska dále směrem na Itálii. Pokud tuto trasu znáte, tak víte, že dále následoval přejezd přes Alpy, který zde nabízí opravdu nádherné výhledy na krásné svahy a vrcholy kolem vás. Tuto nádheru následně zakončil postupný sjezd směrem k Luganu, který naopak zase poskytuje nádherný pohled na zdejší jezero. Pro nás ale bylo hlavní, že odsud to je už jen 170 km do naší zastávky… Nádherného města s názvem Turín.
Tam jsme dorazili kolem 16. hodiny a měli tak čas si alespoň částečně projít město. Bohužel právě zde došlo k důležitému ovlivnění celého tripu… Když jsme dorazili k večeru na hotel, tak můj problém s hlasivky se po celodenní jízdě přeměnil na začínající bolest v krku. Nasadil jsem tedy Neoangin, Aspirin C atd., abych alespoň částečně zamezil rozjezdu angíny nebo nečemu podobnému. Jediné co jsem vlastně ještě tento den udělal, že jsem se pořádně najedl, umyl a šel spát. Bohužel situace se rychle měnila a již v noci jsem se probudil s větším problémem, který mi dával již najevo, že to nebude dobré. Hned jsem věděl, že je silně ohroženo i zajištění kompletní komunikace z WRC eventu pro Hyundai. Pro tyto situace mám s sebou krabičku poslední záchrany s ATB… A v zájmu splnění pracovních poviností jsem se ji rozhodl použít. Vzal jsem si tedy první prášek a dále ulehl ke spánku s vědomím, že mě nečeká lehká situace. Upřímně, když by nešlo o firemní záležitost, tak bych ráno vstal a vydal se domů. Tady bohužel to byl problém.
Ráno jsme tedy dle plánu vyjeli směrem k našemu cílovému místu. Městečku Gap, které je základním bodem pro celou Rallye Monte Carlo. Bohužel již s vědomím mého stavu, který se stále zhoršoval. Ale měl jsem v sobě alespoň očekávání, že prášky do 48 hodin zaberou a tak jsem nad tím více nepřemýšlel. Cesta trvala necelé tři hodiny a opět nás vedla přes vrcholy Alp. Upřímně musím říct, že zde jsem byl rád, že aktuální zima byla opravdu slabá a sněhu bylo nedostatek. Některé úseky bych totiž za plné zimy zažít v mojích aktuální situaci ani nechtěl. Zvlášť ty, které jsme přejížděli po přejetí francouzských hranic, kde všude byli značky sněhové řetězy… Ale nebojte i ty jsme raději měli sebou. Naštěstí je nebylo potřeba. Cesta tedy šla rychle a my se kolem 12. hodiny ocitli v cílové destinaci. Městečku Gap, které na mě působilo úplně obyčejným dojmem. Nevím jestli to bylo tím, že mi nebylo dobře, nebo tím, že zima moc nebyla a tak stráně byli pokryté pouze mrtvou přírodou a bahnem. Nic tedy, co by mě alespoň na chvilku vytvořilo úsměv na rtech…
Jako první jsme se vydali do servisu, který je umístěný na výjezdu z města. Upřímně tohle pro mě bylo celkem zklamání… A to jak možnost parkování v okolí, tak i podoba areálu. Ten je natěsnaný v areálu mezi budovami, který se postupně dotýká blízkého sídliště. Svůj účel plní, ale jak říkám… už jsem viděl lepší uspořádání. Ale vlastně výhodu to má. Opravdu rychle ho projdete. Nám to trvalo asi pů hoďky a to jsme si dělali i fotečky a videa na památku. Zde už žádné zklamání nehrozí, jelikož oblíbené speciály a zázemí týmů je všude stejné. Zde jsme byli tedy ve svém a jediné, co mi zážitek dále zhoršovalo, byl nastupující kašel, který standardně nikdy k bolesti v krku nemívám. To jediné mi bylo opravdu divné. Vzal jsem si tedy šálu přes pusu, abych na nikoho nekašlal a zbytečně nikoho neohrozil. Když jsme došli k autu, tak hodinky ukazovali cca 13:15. Do dnešního shakedownu v tu chvíli zbývalo kolem tří hodin a my tak měli ještě čas, vydat se omrknout trať jedné z pátečních RZ. To se vždy hodí, jelikož poté víte, co čekat v den závodu a kam se postavit.
Po příjezdu na místo mě upoutal svah po mé pravici, ze kterého by mohl být hezký výhled. Páje jsem řekl, ať počká v autě a vydal jsem se nahoru to omrknout. Vydal bych urpavil na rychle jsem svah vyběhl a ihned nahoře jsem poznal svou aktuální situaci a hlavně neuváženost ve své aktivitě. Upřímně bolí vás v krku… kašlete… necítíte se dobře, ale vyběhnete rychle svah… Nevím, co jsem čekal, ale nahoře jsem nemohl popadnout dech. Moje naivita k přístupu k mému zdraví mě tedy ihned odměnila. K tomu všemu bylo nahoře malé políčko, kde za malým elektrickým ohradníkem na mě začalo koukat několik krav a jeden býk. Koukat spíše čumět a vydávat takové divné zvuky, které mi naznačovali… To že si sem vyběhneš ještě neznámená, že si tady vítaný… To jsem také ihned pochopil a ikdyž jsem stále nemohl moc dýchat, tak jsem začal pomalu sestupovat zpátky směrem k autu. Teď jsem opravdu věděl, že něco se mnou není v pořádku. Ikdyž mám občas angínu, tak abych nemohl popadnout dech po krátkém stoupání se mi nikdy nestalo. Přeci jen sportuji pravidelně a takové problémy jsem neznal. Vše jsem tedy sdělil své Páje, která mě samozřejmě odměnila jasným vzkazem… Jsi normální? Máš antibiotika.. teď kašel a lítáš tady po kopci… Tak se nediv. Bohužel měla pravdu a tak jsem zklopil uši a připoutal se. Byla i tak hodná, že mi řekla, že od teď bude řídit už jen ona a ať se soustředím jen na úpravu obsahu.
Vyrazili jsme tedy k místu shakedownu, který se odehrával v kopcích poblíž Gapu. Zde jsem zvolil delší příjezdovou cestu, která nás ale dostala na hezké místečko s krásnou zatáčkou. Vše jsme stíhali v pohodě a tak jsme měli i čas si najít hezké zakoutí a před začátkem ještě něco sníst. Přesněji zastavili jsme cestou u světově známe sítě občerstvení, která mi zatím za reklamu neplatí, a tak není důvod ji jmenovat. 🙂
Úderem 16. hodiny konečně přišla ta chvíle. To známé drnčení motorů, které se k vám blíží a následované kvílením brzd. Je to tady… Očekávaná rally pro nás konečně začíná! A již shake nám ukázal, že nový člen hyundai motorsport Tanak bude velikým zpestřením. Udělali jsme tedy dostatek záběrů, abychom mohli obsah kvalitně zpracovat a následně nahrát na sociální sítě. Potom již nic nebránilo se konečně vydat na cestu k ubytování.
To bylo umístěno cca 1.hodinu jízdy v blízkých horách. Nebylo to odtud úplně nejblíže, ale mělo výhodu, že předposlední den rally se u něj jede jedna z posledních RZ. Většina cesty byla dobrá… Krásná upravená silnice s pouhými zbytky sněhu a ledu po stranách. V tu chvíli nám ale navigace ukazuje dvě možnosti pokračování jízdy… Je před námi první možnost odbočení na rychlejší a kratší cestu. Tak ji samozřejmě volíme, abychom se následně ihned přesvědčili, že to nebylo nejlepší řešení. Cesta vedla kaňonem, kde okraj naší silnice neměl částečně žádné bariéry a silnice začínala být s přibívající nadmořskou výškou více a více pokrytá ledem a sněhem. To nám dělalo trochu starosti, jelikož hup do propasti vedle nás by asi nebyl úplně nejpříjemnější. A k tomu nás provázela i obava, že pokud se na této úzké silnici proti nám vyřítí jiné auto, tak se nám nechce moc uhýbat do prava…tedy blíže k pádu do černé díry… 😀
Naštěstí tento nebezpečný úsek následoval pouze na malém úseku a následně ho vystřídala celkem upravená asfaltka s malou vrstvou sněhu. Poté se ale dalo celkem bezpečně pokračovat. Po pár kilometrech, kdy Pája držela pevně volant a udržovala naší pozici mimo hloubky kaňonů, přišlo vysvobození… Nájezd na normální širokou a upravenou silnici, kterou bychom přijeli, kdybych se nerozhodl Páju navést na kratší, ale o to pomalejší a nebezpečnější cestu. Akorát Google ji bere, že je rychlejší??? Proč? To nevím, ale 90tkou se tam dá maximálně tak létat v letadle… Už teď mohu prozradit, že všechny ostatní dny jsme již využili standardní cestu, která už odpovídala standardům bezpečného cestování.
Na hodinkách bylo kolem 19. hodiny a mi se konečně dostali k ubytování. Cesta byla zapadaná sněhem, ale naštěstí se podařilo dojet až na malé parkoviště přímo u penzionu, který ležel samostatně mimo hlavní cestu. Byli jsme zde jediní hosti, jelikož žádné jiné auto zde neparkovalo. Následovalo už jen jediné.. Přivítat se s majiteli, odnést věci do pokoje a dát si pořádně teplou sprchu. Zní to hezky, až na to, že zde byla opravdu veliká zima a topení prakticky netopilo a voda tím pádem, také nebyla zrovna nejlepší. To vše ale naštěstí platilo pouze pro první den, jelikož dny následující už byl dům protopený, voda teplá, parkoviště u domu upravené a dokonce i další hosti dorazili. 🙂
Konečně jsme tu a první je za námi. Beru si tedy další prášek, Pája vaří čaj, zaleháme a já se v duchu připravuji na čtyři dny nelehkého boje o záběry s angínokašlákem…
Je tu další ráno ráno, tentokrát čtvrteční. Já se budím s pocitem totálního rozlámání těla, bolestí v krku a kašlem, který mě během noci několikrát vzbudil. Říkám si super… Lépe to vyjít nemohlo. V tu chvíli je mi upřímně opravdu smutno… Vždy se snažím do všeho dát maximum, aby práce atd. dosahovala výsledků, které si představuji. Díky tomu se člověk konečně po letech dřiny, učení, kreativitě, vymrznutých a promáčených chvílích u tratí… začal dostávat na top akce a teď tohle. Jsem na rallye, kterou jsem od malička miloval a jsem na tom takhle. Já jsem empatický člověk a věci dost prožívám a přemýšlím nad nimi, ale na druhou stranu se nikdy nevzdávám. A tak jsem si řekl, že se to pokusím v rámci možností užít i takhle a hlavně držet se samostatně, abych nikoho nenakazil. Po tomto srovnání myšlenek jsem tedy vstal a těšil se na odpoledne, kdy nás čekalo slavnostní zahájení přímo v srdci Monaka… Proměnádě Quai Albert.
Mělo to však jednu podstatnou nevýhodu a to přejezd 320 km tam a zpátky po standardní okresní silnici. Tedy skoro čtyři hodiny jízdy tam a zase zpátky. Pája říkala, že to zvládne a tak jsme kolem 11. hodiny vyrazili z hotelu směr… slunné Monako. Cesta tam ještě ubíhala celkem standardně, ačkoliv ke konci už to bylo dlouhé a naše hlavy byli po vystoupení z vozu pořádně vydunělé. Ale zvládli jsme to a byli jsme připraveni na slavnostní zahájení, které mělo začít kolem 17. hodiny. A musím říci, že stálo opravdu za to. Vojenská kapela, kníže, zajímavé osobnosti atd. To vše tady bylo a my jsme si to v rámci možností opravdu užili. Na druhou stranu si říkám, jestli to stálo za to jezdit tak dlouhý přejezd až sem. Narovinu říkám, že když by to nebylo pracovní, tak sem nejedu a rovnou se připravím na večerní RZ, která se zase jede v blízkosti Gapu. Ta za to určitě stojí, jelikož vás zde čeká atmosféra, kterou lehce přimoná páteční večerní RZ na Barum Rally Zlín. Jen s tím, že zde se jede po svahách Alp a lidé jsou na každém malém místečku kolem vás. Jinak ohňostroje, výbuchy, blesky fotoaparátů a světla speciálů vrhající stíny kolem sebe si užijete opravdu naplno.
Bohužel my už jsme byli opravdu vyčerpaní. Pája řízením a já působicími antibiotiky, že následující cesta na penzion byla pro nás utrpením a já už jen odpočítával každý kilometr na navigaci, který se odečetl. Bylo to frustrující a nekonečné… Osm hodin v autě nám ukázalo, že tohle příště už ne… Na ubytování jsme se dostali kolem půlnoci, takže jen zalehli a usnuli s pocitem, že před námi je nejnáročnější závodní den.
Pátek obsahoval šest rychlostních zkoušek, ale naše komunikace a přejezdy dovolovali se dostat na pouhé dvě. Jednu dopoledne a druhou odpoledne. Jak jsem říkal už v jednom s předchozích článků. Na WRC se musíte připravit na dlouhé přejezdy, které opravdu nejsou jako v rámci českých rally a nedovolí vám vidět tolik RZ jako u nás. Ale to ničemu nevadí, jelikož při dobrém plánu si vybrané rychlostní zkoušky užijete na maximum. Následující rok si zase můžete zvolit ty, na kterých jste ještě nebyli. Takže zde problém za sebe nevidím. My jsme si jako první vybrali trať Avançon – Notre-Dame-du-Laus, která vede přes malé vrcholy místních kopců. A když jsme si zde začínali průjezdy pořádně užívat, tak jsem si přečetl špatnou zprávu… Tanak měl nehodu. Nic více jsme zatím nevěděli, jen že je vyřazen ze závodu. To bylo pro mě veliké zklamání, jelikož jak jsem již psal, tak jsem se na jeho premiéru opravdu těšil. V tu chvíli ale tohle šlo stranou a spíše mě zajímal stav… Naštěstí po chvíli přichází zpráva, že oba závodníci, tedy řidič i navigátor jsou v pořádku. Tak alespoň tak, jelikož to je nehlavnější. Více jsme to tedy v tu chvíli neřešili a soustředili jsme se na tvorbu obsahu. Když jsme poté vše ukončili a přesouvali se k autu, tak jsem již viděl na netu video s havárií Tanaka. Bylo to opravdu hrozivé. V plné rychlosti auto vyletělo z vozovky a po dlouhém letu se zarazilo o koruny stromů, aby následně spadlo ještě z malého svahu na silnici pod ním… Šílené. Zde je vidět, kam se vozy posunuli v rámci bezpečnosti. Jelikož dříve by takovou nehodu neměli závodníci šanci přežít. Takže zde děkuji a děkuji za techniku. Nebudu lhát, naší práci jsme zpracovali a nahráli, ale i tak jsme měli v hlavě tu strašnou nehodu po celý den. V rámci dne jsme ještě navštívili opět servis a poté se vydali na odpolední trať Curbans – Venterol. Ta nabídla také krásné průjezdy a okamžiky, ale za mě i Páju byla z hlediska záběrů lepší ta dopolední. Odsud jsme se již rovnou vydali po správné cestě na ubytování. Zde následoval čaj, čaj a opět teplý čaj, pak prášek, aspirin, a ještě čaj. Sprcha a spánek.
Sobotní ráno znamenalo balení, jelikož dnes už zklopíme hlavu jinde. Rozloučili jsme se tedy s majitely a šup na první RZ La Bréole – Selonnet. Ta se nacházela kousek od našeho v tu chvíli již minulého ubytování. A za mě to byla nejhezčí RZ zde. Nejdříve krásný rychlý rovný úsek do vesničky Selonnet s následným rychlým odbočením v pravo přímo s průjezdem přes malé náměstíčko, kde se těsnaly davy fanoušků. Tahle pasáž se mě osobně líbila nejvíce a tak jsme si jí užili tento den dopoledne i odpoledne, ale pokaždé z jiných míst. Po zpracování obsahu jsme se rychle vydali na dlouhý přejezd do známeho města Nice, které leží u středozemního moře. Ubytování pro dnešní noc jsme zde zvolili hlavně proto, že je blízko u Monaka, kam potřebujeme následující den, ale také proto, že ceny za nocleh jsou zde radikálně jiné. Zde jsme stihli po příjezdu rychlou večeři a poté už jen tolik chtěný spánek.
Poslední den jsme se díky mému stavu dostali už jen na závěrečný ceremoniál, kde jsme natočili vítězství Thierry Neuvilla v rámci celé rally a poté se ihned vydali na cestu domů. Ano konečně domů. Musím říci, že tohle byl pro mě z hlediska zážitku ten nejhorší a i při zpětném psaní na to nerad vzpomínám. Krásná místa, ale s nepřízní zdraví ztrácejí na hodnotě. Nikdy nezapomenu hlavně na přejezd z úvodního ceremoniálu, kdy my bylo opravdu špatně a člověk v autě stříhal veškerý materiál, aby ho mohl nahrát fanouškům na sítě. Jsou to věci, které často někteří lidé z mého okolí nevidí. Bohužel někteří vidí jen místa a zážitky, ale už nevidí snahu, dřinu a veškeré překonávání překážek, aby člověk mohl dělat práci, která ho naplňuje a baví. Ale jak říkávají starší a zkušení… každému co si zaslouží. 🙂
