Petr Druhá část putování, aneb jak jsem prožil to hezké, ale i to špatné včetně celkového zhodnocení. Je to delší, ale napsal jsem to teď krátce po příjezdu, abych vypsal vše přesně. Věřím, že si to přečtete až do úplného závěru, kde myslím věrně popisuji, jak mě celá cesta ovlivnila…
Dnes otevírám druhou a závěrečnou část našeho příběhu putování po Jordánsku. Minule jsme uzavřeli tu první příjezdem ke skalnímu městu Petra. Takže tam také budu pokračovat. Celý zbytek popíšu opravdu napřímo, abyste můj pohled a zážitek na místě pochopili. Také věřím, že některé moje doporučení vám pomohou se vyvarovat chybám, kterých jsem se dopustil. Tak tedy připravte si něco k pití… vodu, víno… možná něco tvrdšího a jdeme na to.
Byl tu další den a s ním první finále naší cesty. Návštěva jedné z nejvýznamnějších památek světa. Na tuhle chvíli jsem se moc těšil, jelikož z dokumentů vypadalo tohle místo naprosto úchvatně. Budík jsme nastavili na šestou hodinu, jelikož jsme chtěli být uvnitř mezi prvními. Když jsme vstali, tak se již na místními horami objevovali první paprsky slunce, které značili, že teplota bude opět vysoká. První půlku našeho pobytu se teploty ve stínu pravidelně zastavovali na 36 °C a dnes to nemělo být jinak. Na jednu stranu je to trochu smůla, jelikož v tuto dobu zde bývá již příjemněji kolem 25 °C. Ale nedalo se dělat nic jiného než si vzít dostatek vody, namazat se opalovákem, nasadit čepici na hlavu a vyrazit.
U brány jsme využili náš Jordan pass, který nám po celém území Jordánska umožňoval vstupy do všech významných lokalit zdarma. Ten určitě doporučuji zakoupit společně s vízem, jelikož vám ušetří mnoho peněz. A pokud zde nebude mít v plánu lenošit jen u hotelu, tak se určitě vyplatí. Dostali jsme tedy vstupenky a vstoupili skrz jedinou branku dovnitř. A ihned jsme viděli, že ranní stávání se vyplatilo, jelikož jsme šli prakticky sami. V tu chvíli jsem byl šťastný a plný očekávání, že jsem konečně tady… Byl jsem rozhodnutý, že právě zde chci využít vše, co jsem se za roky natáčení mobilem a práce v terénu naučil. Chtěl jsem, aby videa odsud dokázala přenést na všechny milovníky cestování a poznávání tu atmosféru a zážitky, které tady čekají. Přál jsem si to moc ale i pro sebe, jelikož každé své video mám jako vzpomínku na chvíle, které jsou pro mě v životě jedinečné a kterých si moc vážím. Zda se mi to povedlo… už musí určit vždy až ostatní. Já jen mohu říct, že když na výsledky koukám sám, tak asi nikdy nejsem plně spokojený. Ale na druhou stranu často ve mně zůstávají po zhlédnutí silné emoce, že tyto chvíle už jsou pryč… To jen ke mně a natáčení, a teď zpátky na cestu.
Naše první kroky vedli přes přístupovou prašnou cestu, která je dlouhá cca 800 m a dovede vás až ke vstupu do známé soutěsky Sík. Ta je dlouhá 1 km a široká kolem 5 metrů, ale v některých místech se můžete dotknout obou stran rozpaženýma rukama. Stěny mají výšku přibližně 200 metrů, ale to už jsem našel v průvodci, jelikož nebyl čas to změřit. V mém případě lepší varianta, jelikož bych to asi nedal. Jakmile ale do soutěsky vstoupíte, tak vše pochopíte… Důvod, proč sem lidé z celého světa jezdí. Procházíte magickou uličkou, která vám neustále předhazuje očekávání, že už za tou další odbočkou to přijde… Přijde jeden z nejznámějších pohledů, který uchvátí snad každého. Ale než se tak stane, tak potkáte mnoho místních beduínu, kteří se vám snaží nabídnou vystoupání na okolní skály, ze které uvidíte dle jejich slov další speciální věci. To odmítám s díky, že nemám rád výšky. U mě je to tedy složitější… Nemám rád otevřené výšky ve smyslu… když stoupám v Praze po dřevěných schodech na Petřín (těm totiž jak vržou… nevěřím), nebo když bych měl lézt třeba právě po skále. Ale na druhou stranu miluji letadla, vysoké budovy a vše společné s moderní technikou a stavebnictvím, kde jsou zábrany atd. Tomu prostě moje tělo věří. Rychle tedy zjišťuji, že je to i velice dobrá výmluva, na kterou nemohou říct nic a mám ihned klid. Pokračujeme tedy zatáčku za zatáčkou až to konečně přichází…
Chvíle, kterou poprvé zažijete jen jednou za život. Najednou na vás mezi stěnami kouká část památky, která se označuje jako Pokladnice. Ihned pochopíte, proč je tohle místo mezi Sedmi divy světa a proč se o tomto pohledu všude tolik píše. Prý nikdy neomrzí. A za sebe mohu říct, že je to opravdu tak. I v tuto chvíli, kdy píšu zpětně tyto řádky a vzpomínám, tak mám v sobě silné emoce. Vaše kroky v tu chvíli zpomalíte a vychutnáváte si každý moment. Jak ale jdete dál, tak vidíte stále více a více, až se nakonec před vámi objeví tato stavba ve své plné kráse. K magickému momentu ještě přispěli i velbloudi, kteří oddaně leželi přímo u východu z uličky a čekali na zacinkání zlaťáků. Tedy spíše jejich opatrovatelé. A jak můžete tušit… než jsem si pohled na stavbu užil naplno, tak už jsem jako milovník snad všech zvířat, seděl s Papájou na jednom z nich. Upřímně člověk chtěl samozřejmě tu hezkou fotku, kterou bude mít navždy jako památku, zde dokonce i video, jelikož se mi malý beduínek nabídl, že nás i natočí. Ale i to, že můžete drbat a hladit ty huňáče je super. V tom jsme s Pájou úplně stejní. Takže v tu chvíli jsme si je opravdu užívali. Došli jsme na nich přímo před stavbu, kde nám udělali sadu fotek a poté jsme se pomalu přesunuli zpět k uličce. Co vám budu… Je to zážitek a chci mít vlastního, ačkoliv ho nechci vyměnit za Páju, jak by zde možná i šlo. I když? Ale ne. Bez Páji jsem poloviční a to si musím přiznat. Takže jsem to nechal a my po nafocení a natočení z různých úhlu pokračovali dále.
Zde jsme už šli daleko širší uličkou přímo k celému městu a místní poušti. Ale než se tak stalo, tak nás zastavila místní prodejkyně. A co svět nechtěl o pět minut později již odcházíme z 15cm keramickým vajíčkem na podstavci… Bylo opravdu hezké a znázorňovalo nádherně památku na Petru a prakticky celé Jordánsko. Ale problém byl, že jsme měli ještě dost velikou část dne před sebou a vajíčko nebylo nejlehčí… Ano i takto chytré věci bohužel dělám. Ale co když by ho koupil někdo jiný že? Co když by jinde nebylo? Musíte mě pochopit, že když by Indian Jones viděl nový artefakt, tak by ho také nenechal ležet. A tak jsme tedy pokračovali dále už tři. Viz. Obrázek dole.
O chvíli později jsme došli k další části, kde již byl vidět obrovský monument místního kamenného amfiteátru vytesaného opět do skály, za kterým byl již pohled na kompletní stěnu celé části města. Se vchody, schody a místnostmi, po kterých již stoupali ostatní návštěvníci na oslících. Ti tady slouží jako tzv. Taxi a místní vám jej nabízí slovy… Ferrari for you. Five dinar ok? Ok? Já odmítám, jelikož mi oslíci nepřijdou úplně ok, když stoupají po těch velikých a dlouhých schodech s těžkým nákladem. Ale pravděpodobně jsou na to zvyklí a nechci to zde rozporovat. Když ale přeskočím cesty nahoru a dolů, tak musím říct, že vidět tuhle část města je fascinující. Je to daleko větší a rozlehlejší, než se zdá z dokumentů. Je to neuvěřitelné, když vidíte, jak šikovní lidé byli a co v nich je. Někdy si říkám, že když bychom si vzájemně více rozuměli a nebyli tak zaměření na umělé bohatství v podobě peněz. Tak bychom toho dokázali tolik vytvořit a vzájemně rozvíjet. Bohužel síla peněz lidstvo ovlivňuje natolik, že někteří zapomínají na to, že žádné peníze, auta atd. si pod zem nevezmeme. Ale to jsme zase trošku jinde a nechci zastínit tu nádheru, kterou zde v minulosti vytvořili.
Na tomto místě je zajímavé i to, že bylo dlouho ztracené a před světem skryté. Místní beduíni si toto tajemství drželi až do 19. stol, kdy ho objevil švýcarský cestovatel Johann Ludwig Burckhardt, který byl převlečený za Araba. Kvůli nedůvěřivosti beduínů však nemohl město prozkoumat. A nikdo se jim nemohl divit, že si tohle místo tak chránili, jelikož je tak jedinečné, ale i obrovské. Ano bohužel opravdu obrovské. V tuhle chvíli jsem věděl, že můj plán na lehčí procházku se změní v náročný trek, který nebude jednoduchý. Moje záda, se kterými mám už 15 let problémy mi v tu chvíli říkali… Chtěl si to mít rozdělené na dva dny… Tak neblbni. Nemusíš to dát v jeden. Ale bohužel… Jak myslíte, že to dopadlo. S Pájou jsem se dohodl, že zkusíme dojít na konec a vystoupat až ke známému klášteru Ad-Deir. A tak jsme vyrazili dále po místní poušti kolem dalších památek. V tu dobu jsme již byli v Petře cca 5 hodin a bylo kolem 12 hodiny místního času. Slunce žahlo a já dostal opravdu veliký hlad a jen banán mi už nestačil. Zastavili jsme se tedy u místního beduína, který obydloval místní pokoj ve skále. Zde měl malý obchůdek, ve kterém prodával jeho verzi toastu, pití atd. Inu zavítali jsme k němu a dočkali se opravdu vřelého a milého pozvání…
Zde se dostáváme bohužel k velice zásadnímu momentu celého putování, ke kterému se později vrátím… Objednal jsem si toast, který mi starý pán ručně připravil a poté předal. Šlo o místní domácí chléb, sýr a rajče. K pití jsme dostali beduínský čaj a já si ještě koupil Colu. Mezitím jsme si povídali o všem. Dozvěděl jsem se, že pán žije opravdu tady ve skále, kde je závislý na penězích od nás turistů. Také nám řekl, že minulý rok neměl díky úpadku turismu v rámci Covidu ani na chleba pro rodinu. Pak, že zde našel staré římské peníze atd. Dvě mi nabídl dokonce i ke koupi, a to jsem, jak asi tušíte, jako milovník historie nemohl odmítnout. Podpořil jsem jeho ale i svoje historické srdce. Poté jsme se již rozloučili, jelikož cesta ke klášteru byla ještě dlouhá a čas utíkal. Musím říct, že energii jsem částečně dobyl a stoupání do hor zvládl a zatím i má záda byla v pohodě.
Když jsme asi po hodině došli na místo, tak to byla opět pecka. Nebyl to sice tak úplně magický pohled jako na pokladnici, ale i tak to bylo nádherné. A když nebudeme počítat únavu, tak prakticky dokonalé. Co bylo dobré, že zde byl i již standardní občerstvovací stánek, kde jsme si zakoupili další banány pro energii. Po chvíli jsme se vydali ještě o kousek dál prakticky na úplný konec zdejšího údolí. Odsud byl krásný pohled do širokého údolí. chvíli jsme se zde kochali a poté vyrazili pomalu zpět.
Už cestou jsem ale cítil, že mi není úplně top a záda pomalu začínala křičet přepětím. Když jsme ušli cca 5 km, tak jsem již cítil i mírné vyčerpání, ale ještě jsem chtěl stihnout i poslední část města, kterou jsme si nechali na konec. Ano i tu jsme tedy dali a neříkám, že nestála za to. Jelikož výhledy z místních jeskyní na poušť kolem byli nádherné. V tu chvíli jsem věděl, že jsme to NEJ nakonec dali za jeden den a ušetřili volný den k dobru. O tom jestli se to nakonec vyplatilo a nezaplatil jsem za to vysokou cenu mohu už jen spekulovat. Vydali jsme se tedy zpět přes soutěsku Sík k východu. V tu chvíli mi hodinky ukazovali 23,2 km a převýšení, které jsme již postupně absolvovali nebylo vůbec hezké. Cítil jsem se vyčerpaný a k tomu mi divně bublalo břicho a ano… I záda křičela. Jenže musíte mě chápat. Když máte roky táhlé problémy, které vám nevyřešili žádní doktoři, ani soukromí specialisté, tak se nechcete pořád omezovat a chcete žít normálně. Ale tentokrát se spojil kruh událostí, který mi měl ukázat, že můj pohled není bohužel nejlepší.
Při příchodu na hotel mi hořelo celé tělo, které si užívalo svalové horečky. Vzal jsem si tedy jeden Ibalgin a šel spát. O něco později večer se ale přidali i střevní problémy a bylo hotovo. Pamatujete na tu chvíli ve skále, jak jsem si dal toast od beduína, který měl krásné černé špinavé ruce? Ano, tak to byla chyba. Sám nechápu, proč jsem to udělal, jelikož všude kupuji balenou vodu atd, abych se tohoto ubránil. Ale už jsem to vrátit nemohl a musel jsem následující události nějak přežít. Když jsem se v neděli vzbudil, svaly mě neboleli a záda vypadali celkem dobře. V noci jsem byl třikrát na toaletě a spánek to nebyl super, ale nebylo mi nějak úplně zle. Vyrazili jsme tedy dále na jih do Agaby, která leží na úplném jihu země a kde můžete vidět vedle sebe hranice čtyř států… Jordánska, Saudské Arábie, Egypta a Izraele. Cesta tam byla celkem pestrá, mimo nicoty okolní pouště a horka, jsem zažil i své beduínské poprvé u dálnice. Když jsem prostě musel navštívit místní přírodní kamennou toaletu, kterou jsem si pod svahem našel. Slunce na vás praží a vy si říkáte? Děje se tohle? No vrátil jsem se do auta a jelo se dál.
Přiznám se, že jsem chvíli jen mlčky seděl, než jsem opět na Páju promluvil se svými dojmy. Smáli jsme se tomu, jelikož se to jinak snad ani nedá. Jakmile jsme dojeli do Agaby, tak jsem ihned viděl realitu místního města a i to, že jsem se opravdu spletl ve svém plánovači. Mělo jít o turistické místo, kde jsme se měli cítit dobře. Bohužel šlo o turistické místo pro Araby a to, které jsem myslel já, bylo hned vedle v Izraeli přesněji Elyatu. Inu chybička. Realitu jsme poznali ihned po ubytování, když jsme vyšli ven. Všude kolem nás jen chlapi a já hned viděl, že Pája se tady nemůže cítit dobře. Všude na nás koukali a nebylo to vůbec příjemné. Z jejich neustálého ale klidného pokřikování Aláh Akbar už jsem měl málem i já pevnou stolici… Ale co, i kdyby mi bylo jakkoliv, tak svojí Páju si chránit budu kdykoliv a kdekoliv. A na nikom jsem výbušný pás neviděl. Tak co? Řekl jsem si? Přežijeme do zítra a jedeme dále. Na to nás neustále zval jeden z těch slušnějších Arabů na svou výletní loď, kterou měli na starost dva kluci ve věku kolem 30 let. Jen vám řeknu na rovinu, že když byste je viděli někde jinde, tak byste je tiply, že po směně na lodi doma nabalují kokain, nebo bojují ve svaté válce. Ale nakonec byli v pohodě a zažili jsme s nimi fajn odpoledne dál od břehů města. Jen některé jejich pohledy na svět byli zajímavé. Například rybičky prý mají rádi nedopalky od cigaret a je to pro ně ňam ňam. Zajímavý byl i styl ukazování tankerů a velkých lodí, které přijížděli po moři do přístavu. Na ty jsme najížděli stylem somálských pirátů v jejich bitvě o ovládnutí lodě. Jen jsem si říkal… doufám, že jsou na to tady zvyklí. Kluci ale říkali, že vše je v pohodě a nic se nemůže stát. Věřili jsme jim. Tedy neměli jsme moc na výběr. A dokonce i moje střeva byla raději v klidu.
Když jsme dorazili zpět, tak jsme ještě rychle nakoupili nějaké vody a suché pečivo pro mě. Poté jsem se ještě odhodlal dojít vykoupat, abych si odškrtl na seznamu i koupání v Rudém moři. To jsem ještě stihl před západem slunce, které jsme poté s Pájou pozorovali už z pokoje hotelu, který jsme měli přímo u pláže. Bylo mi ale strašně líto Páji, která se zde koupat nemohla, jelikož místní to zde ženám nedovolují. A tím jsme i u věci, která mi hodně vadila. Vidíte chlapy, jak si užívají, dovádějí ve vodě. Dělají si, co chtějí… A ženy, které když už vidíte venku, tak zahalené pod deštníkem, mlčky koukají na své pány… Jsem hodně empatický člověk a nemohu se s tím smířit, jelikož jsme za ty dva týdny poznali mnoho žen, které koukali na Páju a z očí jim šel smutek. Nevím, jak to přesně vysvětlil, ale později se k tomu ještě dostanu, jelikož se nám podařilo vyzpovídat dvě ženy, které v Jordánsku žijí. A je to opravdu svět, který není spravedlivý… Ale teď zpět k večeru. Já jsem snědl pár sucharů, Pája nějaké dobrůtky a šli jsme spát. Já se vzbudil cca ve 2, ve 4 a v 6 hodin. Vždy stejný scénář, nevolnost, záchod, sprcha… Ale potom mi vždy bylo lépe. Když jsme ráno odjížděli z hotelu, tak mi poprvé nebylo nejlépe ani v autě. Přidala se i záda, od kterých byste nevěřili, vám dokáže být hezky nevolno také. A to mi už nedalo pokoj až do odjezdu. Kterákoliv špatná poloha vás ihned v noci vzbudí, jelikož vám prostě není dobře. Polévá vás horko, zima, křeče. Ale pak je zase lépe… A tak pořád dokola. Ale na druhou stranu přes den, když neležíte, je vám lépe. Bohužel se moc nevyspíte a to v kombinaci se střevními problémy bere dost energie. Ale snažil jsem to neřešit a když to šlo, užívat si všeho.
V pondělí ráno jsem tedy vyrazili na druhé finále do pouště Wadi Rum a já se jen v duchu modlil, aby mi bylo tak nějak ok. Nebudu vám nic namlouvat… V sobě jsem byl strašně smutný. Smutný z toho, že jsem si přivodil tohle svou blbostí, ale hlavně jsem to nechtěl zkazit Páje. Chtěl jsem, aby si všechno mohla užívat naplno a měla na to krásné vzpomínky. Když jsme dorazili do základní vesničky u pouště, tak můj stav byl celkem ok. Nebránilo tedy nic, abychom přesedlali na Jeep s naším průvodcem, který se nám bude následující dva dny a dvě noci věnovat. Naskočili jsme na korbu a rozjeli se dalšímu nezvyklému dobrodružství. Musím říct, že ze začátku to bylo takové divné. Náš beduín jel opravdu rychle a zadní část s námi opravdu skákala a celá se klepala. Takže než jsme získali pocit jistoty, tak to chvíli trvalo. Po cca 10 km jsme byli v našem základním táboře, kde jsme měli k dispozici speciální stan s velikou postelí, koupelnou a pozor…. vlastním záchodem. Bylo to úžasné. Každý z nás hned věděl, kde v noci bude jeho místo. Alespoň z toho jsem měl aktuálně úsměv na tváři.
Ihned po zabydlení jsme se vydali na první část poznávání po místních krásách. Musím říct, že je to jeden z nej zážitků mého života. Když jedete po poušti, cítíte ten vítr z rychlosti a nikde kolem v blízkosti není nic, jen příroda, skály a písek. Je to úžasné. Kdo mě zná, tak ví, že pro mě je skutečné štěstí v prvé řadě ve zdraví a poté v přírodě a chvílích, jako je tato. Jsem prostě trochu jiný, než klasický člověk 21. století. Ale tady jsem se cítil hezky. Náš beduín nás vždy přivezl k bodu zájmu, kde nám vysvětlil základní věci a poté jsme se s Pájou vydali dále. Poté nás opět naložil, a tak stále dokola až do večera. Ten jsme strávili na místní skále, na kterou jsme s Pájou vyšplhali. A právě zde jsme zažili jednu z těch speciálních životních chvil, kterou si budeme pamatovat až do konce života. Nádherný západ slunce, který hrál všemi barvami a nádherně nasvěcoval místní rudý písek.
Tento písek s takovýmto sbavením je na celém světě právě jen zde. Je to také důvod, proč tohle místo získalo přezdívku Mars na zemi. Jelikož opravdu věrně připomíná fotografie ze vzdálené planety. Pro mě jako milovníka všech věcí od NASA atd. to byl super zážitek, a neubránil jsem se také si natočit simulovaný výšlap po přistání na Marsu. Jo jsem hračička, ale baví mě to. 
Mimo to ve zdejší poušti byl natočeno mnoho známých filmů. Z těch známějších třeba Marťan, Star Wars, Prometheus, Mise na Mars, Aladin nebo aktuálně v kinech promítající se Duna. A teď zpět k večeru. Když jsem slezli zpět dolů do tábora, tak se podávala speciální večeře. Tou je v zemi pečené kuřecí maso na beduínský způsob a další zelenina. Já si bohužel tento večer jídlo nedal. Pouze výborný a mě pomáhající černý čaj. Ten mají výborný. A pak už se šlo spát. No a v noci opět to stejné… záda mě vzbudili, střeva mě vzbudili a tak jsem opět moc nenaspal. Ale snažil jsem se Páju nebudit, aby alespoň ona byla fit. Druhý den patřil už celý dovádění v poušti. Nejprve ráno přišli huňáči tedy velbloudi, kteří nás vzali na krátkou projížďku v okolí tábora. Opět samozřejmě s fotkou, jelikož to musí být. A poté již opět následovalo nasednutí na Jeep a rozjezd do širokého okolí.
Náš beduín nás tentokrát vzal až k hranicím se Saudskou Arábií, kde nám vyprávěl příběh o jeho dětství. Když byl malý tak na této hranici zabili před ním dva Araby. Vysvětloval nám, že na jedné straně duny je Jordánská policie a na druhé Saudská a že se musí jezdit uprostřed v nějakých liniích. A když byl malý, tak se tam něco podělalo a Saudové začali střílet. Tohle bylo opravdu smutný a jen to ukazuje na to, že člověk zde musí být opatrný. Dále nám také objasnil své zranění na ruce, kterého si nešlo nevšimnout. Říkal, že dva roky zpět jezdil v poušti a lovil. Jen způsobem, řídím a střílím. No a takto se střelil sám do ruky. Hned jsem byl raději, že vím, jak šikovného člověka máme. Manželka mu prý řekla… Máš dělat v jednu chvíli jen jedno nebo druhé. A nelze než souhlasit. Já jsem rád, že s námi tedy jen řídil. Sice celou dobu jednou rukou, ale v celku dobře na to, že jsme přejížděli velké duny ve velké rychlosti a chvílemi si připadali jak na závodu Rally Dakar. Nejlepší bylo, že Pája na sobě měla tričko od Mogulu, pro který komunikuji některé závody. Tak jsem mu vysvětloval, že dělám pro společnost, kde závodníci jezdí Rally Dakar. A jemu jsem říkal, že je výborný řidič. Bohužel pak se snažil ukázat ještě více co umí. Jelikož v jeho podání si to přeložil asi takhle… jsem od Rally Dakar a ty bys mohl být výborný jezdec, tak ukaž co umíš. 
Projeli jsme veliký kus pouště, kde jsme navštívili množství zajímavých přírodních krás, které tato oblast nabízí. Od nádherných výhledů až po netradiční sklaní útvary v podobě skalních mostů. Ale mě se osobně asi nejvíc líbila soutěska, která ukrívala jedny z nejstarších nápisů. Bylo to úchvatné procházek úzkou uličkou a kolem sebe vidět tu historii, kteoru tady někdo tesal mnoho stovek let zpět. Snažil jsem se tu chvíli tohoto okamžiku opravdu užít, ale čas letí pořád stejně a vy stejně po chvíli musíte i takhle krásné místo opustit.
Sami bychom to nikdy neobjevili, ale náš beduín zná všechny taková místa v poušti. Ty si také vzájmeně neustále mezi sebou doporučují.
Velikým zážitkem také beru zastávku v odlehlé části u místního beduína, který tam žije celý život. Ten nás uvítal černým čajem a výborným kafočajem (ano je to tak, tak nějak to nazývají a opravdu to tak i chutná). Pobyli jsme asi hodinu, která byla pro mě opravdu relaxem a nezapomenutelným zážitkem a vydali se pomalu zpět. Musím říct, že přes den mi bylo dobře, ale tělo díky několikadennímu deficitu spánku a jídla, dostávalo na frak. Před večeří jsem chytl i slinu k jídlu, a tak když jsem stál opět u rozdávání jídla, tak jsem řekl…. dej mi od všeho něco. S chutí jsem to snědl a s Pájou si užíval zbytek večera a hlavně koukání na hvězdy. Ty zde byli úžasné. Díky žádnému městu v okolí byla vidět mléčná dráha a další hromada všech možných hvězd. Na to jsem se moc těšil a jsem rád, že jsem to mohl zažít. Jelikož dnes už je to velice těžké díky světelnému smogu. V Praze vidím tak akorát mléčné lampy… Když nám očka padala, tak se šlo spát. A opět ten stejný příběh, jen s tím rozdílem, že jsem moje střeva večer více podráždil nedietním jídlem. A taky jsem si to hned vyžral. Chvíle, kdy sedíte na wc a víte, že v okolí je vše slyšet… To nechcete. Já zde zvolil svícení pouze mobilem, aby nebylo vidět odkud se zvuky vydávají. Ale v jednu chvíli jsem musel zhasnout úplně, jelikož jsem slyšel kroky blížící se ke stanu. Beduín pravděpodobně zaslechl blízký výbuch a šel raději zkontrolovat náš tábor, zda nás nepřepadli nějací extrémisti. Když by kluk věděl, že je jediná zbraň hromadného ničení jsem tu já skrytý ve tmě. Tak by byl v klidu…
A pak přišlo ráno… Já opět nevyspalí už třetí noc v řadě a před námi čtyři hodiny cesty do Ammánu. Za vše jsme poděkovali a rozloučili se. Asi po hodině cesty mi na dálnici začalo být opravdu nevolno, křeče, pocity horka, bylo mi opravdu slabo a musím říct, že právě zde jsem zažil svoje nejhorší chvíle v Jordánsku. Jste úplně mimo civilizaci a nevíte, co vám vlastně je. Paří do vás slunce, na navigaci svítí čas do cíle přes tři hodiny a vy máte problém dojít od auta i na záchod 20 metrů daleko. Nepamatuji si, kdy by mi bylo takhle slabo. Pocity od zad už znám a nejsou příjemné, ale tady mě začala hlodat i psychika. Máte myšlenky ve smyslu, jestli nemáte nějakou škaredou bakterii, která vám dává pořádně do těla a nezhorší se to ještě více? Nebylo to vůbec příjemné, ale člověk to dát prostě musí. Vlastně mlčky sedíte, koukáte z okna, kde na vás fouká vítr, na sebe máte namířený větráček z klimy a čekáte… Bude to ještě horší, nebo už to přestane. Tohle stejné jsem si už prožil během předchozích nocí, ale teď v autě to bylo nejhorší. Po asi jedné hodině se mi udělalo konečně zase lépe a našel jsem si v autě polohu, která byla pro tělo ok. Páje jsem strašně poděkoval, že mě takhle drží, podporuje a že řídí. Být tu sám, tak asi skončím na místní poušti pouze s nadějí, že mě olíže nějaký velbloud a ujme se mě. Případně věřím, že supy by nepohrdli chemicky upraveným západoevropským masem.
Ale naštěstí to bylo dobré a roli pravděpodobně sehrálo nevyspání, veliký energetický deficit, střevní potíže a problémy se zády a napětím v nich. V těchto chvílích ale vidím, jak je pro mě Pája nesmírně důležitá a proč si jí tak moc vážím. A otevřeně mohu říci, že raději jedna Pája, než sto kamarádů, kteří někdy pomohou a někdy ne. U ní mám jistotu, že mě nikdy nenechá ve štychu, a proto opět vím, že jsem udělal v červnu správnou věc přímo od srdce. A to, když jsem jí požádal o ruku. Ono nejde o žádný papír, nejde o příjmení, nejde o společný věci. Jde o symbolické stvrzení, že v těchto okamžicích máte někoho, kdo vás nedá a je s vámi. Ačkoliv jsem se snažil, aby předchozí chvíle Páju nijak neomezili, tak po příjezdu do Ammánu jsme mimo návštěvy centra už byli zbývající dva dny pobytu na hotelu. A to jen díky mě, abych měl klid a odpočíval. Naštěstí od čtvrtka mi začalo být lépe a až na páteční ráno už to celkem šlo. Já už měl ale jen jeden hlavní cíl… Dostat se do letadla a v pořádku přistát v Praze.
Nechtěl jsem ale, aby se Pája tady dva dny nudila, a tak jsem jí vyslal do hotelového SPA. To je zde striktně rozděleno na muže a ženy. Zde zažila svůj celý princeznovský den, kde se jí naplno věnovali. Zasloužila si to za to všechno.
A hlavně také přinesla zajímavé zkušenosti, jelikož se tam seznámila přímo s majitelkou celého komplexu. Ta jí dokonce povolila, že si může místnosti natočit a poté zveřejnit na IG a označit je. Alespoň zde jsem Páje mohl pomoci a videa jí střihnul. To víte… na pokoji je času. Ale nasdíleli si to.
Paní majitelka jinak pro Páju vyčlenila pro celý den dvě slečny, které jí protáhli všemi kůrami, masážemi atd. Ty jí sdělili právě všechny možné podrobnosti o tom, jak žijí a že bez manžela prakticky nikam nesmí atd. Když se bavili o běhu, tak se velmi divili, že Pája tady v Česku běhá jen tak venku. Oni tohle štěstí nemají… Nemohou třeba ani studovat bez povolení otce, všude je musí vyzvedávat a odvážet manžel atd. Je toho opravdu hodně. Jedna se Páje svěřila, že je z Turecka, kde je to úplně v pohodě. Když by to vše prý věděla, tak by do Jordánska s manželem nešla. Je to zde velice přísné a holky své životy mají opravdu značně omezené. Ono je to ho ale více a nejde jen o slečny. Jde i o bezpečnost. Projížděli jsme mnoha checkpointy, kde na vás míří tři čtyři kulomety z postavených obrněných transportérů. Nevím, jak vy, ale pro mě to byla premiéra. Takový pocit neznám. Ok, že by kolem byli auta připravené zasáhnout je standard, ale že přímo na vaše auto jsou namířené takovéto zbraně, je psychicky náročné. Také si můžete všimnout, že v žádném stories, videu a ani na fotkách tyto checkpointy nemám, jelikož máte opravdu strach se blbě i hýbnout. To samé v každém hotelu rámy, ochranka, scan zavazadel. Já vím… Je to důležité pro ochranu. Bylo tady už několik atentátů na hotely, turisty atd. Ale je těžké si na to zvykat.
V rámci bezpečnosti jsme ale pouze jednou zažili moment, kdy jsme se báli. A to při průjezdu odlehlým údolím, kde byste o turistu nezakopli. Tam na nás ukazovali od stanů různá gesta a pokřikovali. To jsme opravdu byli rádi, že jsme pryč. Jinak ale na nás byli lidé prakticky všude milí, ale občas prostě cítíte, že je to v rámci toho, že jste pro ně to prasátko… Ta kasička, která může upustit něco k nim. A těžko říct, jaký by byl přístup bez toho. Ale všude na světě jsou lidé hodní a lidé špatní. Vždy to bude o tom umět naslouchat a dát šanci pochopit druhého. Nám se to podařilo, jelikož jsme potkali lidi, kteří nám pomohli, nebo ukázali něco zajímavého. Jako Ahmed z Džarásu, který nás zavedl pod bájný chrám. Tam bych se nikdy asi nepodíval. Dále malý klučina s velbloudy, který nechtěl žádnou odměnu. Nebo ochotný pouliční prodejce, který nám vyprávěl svůj příběh o životě, který není vůbec jednoduchý. A pak je tu náš beduínský průvodce, který nám ukázal úplně jiný svět. Poznali jsme s ním, co je skutečná samota mimo civilizaci. Jsem vděčný za všechna tato setkání a nikdy nebudu pohlížet na lidi z východu jako jednu hromadu. Ale jako na každého samostatně dle jeho chování. A došlo i na migraci… A jak nám Ahmed řekl… Víte, člověk, který má rád rodinu, tak jí neopustí a nenechá ve státě, který není dokonalý. Ale pokusí se to změnit. Změnit v místě svého domova. Bohužel ty, co utíkají sem, nejsou dle místních skutečnými obyvateli, ale jen lidmi, kteří vidí snadné peníze západu… Každý ať si přebere sám, ale já souhlasím.
Jinak ještě krátce k životu v hlavním městě Ammánu. Myslel jsem si, že jde o modernější metropoli, ale ve skutečnosti je všude opravdu hodně bordelu a nečistot. Jediné, co je zde více povolené, je oblečení. Kraťasy, trička, ale ženy to tady mají opět skoro stejné jako jinde. Takže za mě trochu zklamání.
Závěrem bych chtěl sdělit jen pár vět, které přímo značí moje dlouhodobé životní hodnoty. Ale teď jsem si ještě více ověřil, a to bylo také cílem celé naší cesty. Nebylo to jednoduché díky zdravotním věcem, ale i díky místním podmínkám. Člověk by si mohl za tu cenu a náročnost užívat komfortní hotely na západě, ale to bych nikdy nemohl dojít k poznáním, které mi tyto zážitky dávají, a které si myslím, že mě dělají lepším člověkem k mému okolí. Nemohl bych také svým stylem představit neskutečně nádherná místa jako Wadi Rum nebo Petru. Ale co je důležité…
Za mě jsme neskutečně bohatí lidé žijící v přepychu a obklopeni luxusem v podobě každodenních jistot. Máme domov v jedné z nejbezpečnějších zemí světa, která má tolik neskutečných krás, nádhernou živou přírodu plnou zvířat, čtyři hezká roční období, výbornou zdravotní péči dostupnou každému a množství šikovných a hodných lidí. A ač to nevypadá, tak každý z nás, když jde do tuhého tomu druhému pomůže. Sice hodně nadáváme na věci kolem, stěžujeme si, ale ve skutečnosti se máme opravdu dobře. Až moc dobře. Holky si u nás mohou svobodně užívat život a nemusí být jen ozdobou k mužskému protějšku. A výčtem výhod bych mohl pokračovat. Možná to pro vás jsou jen prázdná slova, ale zkuste se někdy zastavit, zamyslet a uvědomit si co všechno máte. Třeba najednou přijdete domů a pohled na vaše dítě, manželku, přítele atd. nebude jen každodenní rutinou… Já to tak beru, a proto jsem šťastný. Ti co mě znají blíže, tak ví, že můj optimismus je veliký a vždy se snažím vidět to dobré a naději, že i když zrovna není vše ok, tak zase bude. Vždyť jen to, že zdraví ráno vstanete z postele je veliké vítězství. Někteří takové štěstí nemají…
Každému bych doporučoval alespoň jednou vystoupit z komfortní zóny a vydat se poznat svět takový, jaký vám neukážou v katalogu cestovky. Donutí vás to si pak vážit všeho více. Protože jinak uvidíte jen to, co ostatní chtějí abyste viděli, a to včetně výletů, kde vás bus doveze speciální trasou tam a zpátky. Viděl jsem teď lidi, kteří žijí celý život ve stanu a jsou šťastnější než mnoho z nás. Ano nemají TV, nemají auto, nemají Netflix a přesto žijí spokojení s rodinou a zvířaty. Tím neříkám vraťme se do doby kamenné… Ale spíše si více uvědomujme to štěstí, které nám naše životy tady dávají. Také bychom měli být trochu opatrní v některých názorech na ostatní. Pokud jde o ochranu těchto lidí. Když extrémisti vniknou k takovým, tak tito lidé nemají žádnou možnost se bránit. Nezajímají politiky, nezajímají vlivné lidi. Kvůli takových se války nedělají, ale přesto tady jsou a chtějí jediné… Bezpečí pro svou rodinu. Protože to je to jediné, co mají. A právo na život mají stejné jako já, vy a každý další. Jakmile totiž jednou začneme být lhostejní k ostatním, tak ztratíme to hlavní… Naší lidskost.
A na závěr pro vás mam dvě videa, která shnují návštěvu skalního města Petra a pouště Wadi Rum. Pro více videí navšivte můj Instagram, kde ve výběrech najdete kompletní záznamy den po dni.
