Petr Tentokrát vám všechny zážitky a příběhy popíšu formou deníku. Ale zase s nabídkou videí ke všem dnům. Tak věřím, že vás nalákají a vyrazíte. 🙂
První dva dny na ostrově velice krátce...
Úspěšně jsme přistáli na jednom z nejnebezpečnějších letišť světa. Přiznávám, že to jsem Páje před cestou zatajil, ale byl to krásný nervózní zážitek. Na konci článku naleznete krátký dokument o tomto zajímavém letišti.
Cestovaní po ostrově je zatím v pohodě, bydlení ok s hezkým výhledem a hlavně v klidné oblasti prakticky bez lidí. Za sebou máme první trip, který nás zavedl na cestu po nádherných útesech, kde si to šlapete vedle propastí a přesto relativně v bezpečí. Délka a převýšení bylo ok, když jste zvyklí často chodit. Jen výstup na poslední část byl už cítit. Jinak počasí se zde mění každou chvíli, takže u sebe máme stále vše na převlečení. Celkově je ostrov opravdu dělaný pro milovníky přírody. Jo a taky mě zde překvapila jedna ještěrka, která na mě skočila. Ale hustý a oba jsme ve zdraví přežili. 😀
3 – 4. den
První z nich jsme věnovali poznání severozápadu ostrova, který nabízí ty nejkrásnější vyhlídky na Atlantik. Do základních bodů vás dostane auto po klikatých, ale kvalitních silnicích. Ty vyžadují určitou zručnost, ale není třeba se jich bát. Opatrný musíte být na každé silnici. Jakmile ale opustíte vůz a vyrazíte, tak vás obklopí rozmanitost zdejší endemické přírody. Samotnou chůzi si opravdu užíváte a ja osobně vnímám každou její část jako veliký zážitek. Upřímně u některých vyhlídek a srázů se také trochu bojím, ale přirozený respekt je potřeba. Některé stezky jsou jednoduché a návštěvníkům poskytují ochranný plot i na samotné vyhlídce. Ty ostatní už jsou náročnější a vyžadují dobré boty do terénu a velkou opatrnost, jelikož zde už vás nic nejistí a propast pod vámi má hodně desítek metrů. Takže padat nechcete, a to i když let by patřil k těm delším zážitkům. 😀
Po dosažení cíle je největší odměnou samozřejmě ten fascinující výhled na okolí. Vlny oceánu, které zde bičují útesy a tvoří dohromady nádhernou podívanou. Musím říct, že jejich velikost se těžko zachytává na foťák nebo do videa. Ačkoliv se o to vždy snažím, abych tam tu atmosféru dostal.
Čtvrtý den jsme v rámci střídání pochodu a odpočinku věnovali návštěvě unikátních sopečných bazénků v Porto Moniz. Zde mě zaujal kontrast umělého bazénu, do kterého naráží vlny a tísni se tam dost lidí a o kus dál bazénků, které vytvořila sama příroda. Tam nebyl prakticky nikdo. A proč? U prvního byl dobrý bar.
Městečko dále nabízí malé akvárium, které se nachází ve staré pevnosti a muzeum před kterým byla veliká želva. Standardně bych z toho měl radost, ale zde byla na umělém koberci o rozměrech 2×2 m a na přímém slunci. Chvíli už máte v hlavě představu, jak s ní utíkáte pryč ve stylu záznamů s Greenpeace.
No a pak jsou tady samozřejmě restaurace atd.
5 – 6. den
Na patý den jsem se moc těšil, jelikož jsme měli v plánu stezku dos Cedros v krásné přírodě protínající náhorní plošinu Fanal. Ta je známá svou magickou atmosférou a to díky prastarým stromům původního vavřínu, které umí výborně držet vodu. Díky tomu mohou růst až do bizarních tvarů a velikostí. To celé dokreslují ze severní strany nádherná panoramata se strmými svahy končícími až hlouboko dole u oceánu. Když se ale otočíte o 180 stupňů, tak se pro změnu ocitnete na savanách Afriky. Jen s tím rozdílem, že místo lvů se tady pasou kravičky a u laguny se potulují ještěrky a větší žáby. Celkově je tohle místo opravdu výborné pro focení a natáčení. A za sebe mohu říci, že každý fanda tohoto řemesla se hned zamiluje. Já osobně jsem zde strávil s Pájou čtyři hodiny a z toho hodinu a půl jen seděl v trávě a koukal na nedotčenou přírodu před sebou. Osobně mě tohle strašně nabíjí a kdo mě zná, tak ví. Tohle je pro mě nejvíc… Jen louka, klid, zvířata a žádný shon. Jen i tady bohužel najdete pohozené odpadky a rozeřvané turisty. Naštěstí ty to tady rychle prolétnou a vy si můžete opět užívat klid.
Šestý den byl pro změnu zase úplně v jiném prostředí. Tentokrát jsme vyrazili na horskou pěškovku z Pico Areeiro směr Pico Ruivo, aneb z třetí nejvyšší hory na tu nejvyšší. Všechny vrcholy jsou ve výšce přes 1800 m a označují se v kategorii jako PR 1. Tedy náročné a po dokončení se ani nedivím. S Pájou chodíme pravidelně, trénink máme a i veškeré vybavení bylo s námi v báglu. Přesto některé úseky byly opravdu na hraně a člověk byl i rád, že všude kolem byla mlha a viditelnost jen na pár desítek metrů. Takže jsme propasti vedle nás moc nevnímali a vesele si trajdali po cestičkách na hranách hor. Odvahu člověku dávali i jistící provázky, kterým jsem přesto moc nevěřil a spíše se spoléhal na respekt a opatrnost. Ale i tak jsem byl rád, když vždy přišel širší úsek s prostorem.
Celkově mi cesta připomínala hororový Silent hill, kde nevidíte živáčka, vše se ztrácí v mlze a když už něco slyšíte, tak zvuk divno ptáků (bohužel nevím druh). Celkově to ale bylo fajn i s hezkým koncem, kdy jsme si za odměnu dali dobroty a jedno chlazené místní pivečko. Z předchozích řádků vidíte, že soustředění jde opravdu dobře a našlapané kilometry přibývají každým dnem rychle.
7 a 8. den
Sedmý byl plánovaný jako odpočinkový s poznáním místních turistických atrakcí. Dopoledne jsme začali v botanické zahradě Botanica Madeira v hlavním městě ostrova Funchalu, kam se dostanete po vyjetí opravdu úzkých uliček s množstvím rozjezdů do kopce a to ve sklonech, na které nejsme moc zvyklý. Zde upozorňuji, že pokud auto neovladaté naplno, nemáte asistenta rozjezdu do kopce, nebo jste začátečník, tak je lepší se vyvést taxíkem. Jinak zahrada je známá svým obrazovým náměstím složeným ze salátů (*tak jim říkáme pouze my s Pájou, ale jsou to nějaké květiny). Přesto musím říct, že obrazce z nich vypadají opravdu hezky. Dále zde najdete hromadu místních standardních i exotických druhů rostlin a restauraci s hezkou vyhlídkou, kde si můžete dát pivečko, dortík a pokochat se výhledem na celé město hezky z výšky. Pokud ale nejste vášnivější milovník květin, tak bych zvážil jestli kvůli jednomu náměstíčku zaplatit vstup. Na nás zahrada celkově veliký dojem neudělala už kvůli jezírkům se zvířaty, o které se zde nikdo moc nestará. Nás sem nalákali na obří želvu, ale ta zde stejně aktuálně nebyla. Ve městě se nachází ještě jedna zahrada Monte Palace, která je známá opakovaným pobytem císařovny Sissy. Pokud ji ještě stihneme, tak zhodnotím příště. Po opuštění brány jsme se krásným sjezdem dostali až na pobřeží města, kde jsme navštívili ovocný trh.
Zde musím pochválit různorodost nabídky a hlavně prodejkyni, která to opravdu umí. Po uchutnaní množství druhů a vysvětlení jejich správných kombinací ke stravování, jsme s Pajou pochopili, jak se správně exotické ovoce jí. Paní nám pak veškeré mixy rozdělila do tašek, abychom to mohli doma v pohodě správně sníst. Nakonec jsme si odnesli tři tašky zdravích dobrot, ale za ceny, které jsou pro nás v Česku u tohoto zboží nemyslitelné. Takže se zde nebojte a ochutnejte, co vám do oka padne. Po následné procházce centrem jsme usedli na oběd do místní restaurace a ochutnali jejich specialitky. A věřím, že to nebylo jen štěstí na kuchaře, ale bylo to výborné. Poté přišla na řadu návštěva monumentu místního rodáka a světové hvězdy Cristiana Ronalda. Má zde i vlastní muzeum, tak věřím, že jako milovník fotbalu ho ješte stihnu navštívit. Po opuštění bran města jsme zastavili u jednoho z největších útesů na světě Cabo Girāo s výškou 589 m a prosklenou vyhlídkou na jeho vrcholu. Výhled je opravdu parádní, ale někomu může vadit ta podlaha z průhledného tvrzeného skla. Po dokochání jsme zamířili do Garajau navštívit ještě sochu Krista, která ne náhodou připomíná tu známější z Brazílie. Zde se po slezení stovky schodů dostanete k malému útesu, kde se vám naskytne krásný pohled na tuto sochu. Jakmile si to dostatečně užijete, tak si dáte malé cardio po schodech zpátky nahoru.
Tento den jsme před sebou měli už jen poslední zastávku a to po přesunu do severovýchodního města Santana, kde se nachází tématický park s představením místní kultury, přírody a historie. Jde o krásnou procházku doplněnou o různé atrakce. Nám se nejvíce líbila projížďka lodí s průřezem místními historickými událostmi. Po opuštění areálu vám nabídnou ještě vzpomínkovou knížku s vaší fotkou, osobním magnetkem a dvd. A tímto jsme uzavřeli tento krásný dlouhý den.
Osmý den jsme museli improvizovat, jelikož jsme měli v plánu náš hlavní cíl na ostrově, ale počasí tam nebylo dobré a tak jsme vyrazili jinam. Přesněji na druhou stranu ostrova za historickými ruinami starého mlýna St. Jorge. Ten zde byl postaven již na začátku osídlení ostrova, ale nikde se mi nepodařilo zjistit více informací o jeho zániku. Zůstala po něm totiž už pouze hlavní brána. Tou se dostanete na krásnou kamennou pláž, která bohužel není vhodná pro koupání kvůli vysokým vlnám a silným proudům. To možná i vysvětluje proč zde mlýn dlouho nevydržel, jelikož ležel jen o malinko výše než je hladina moře.
Jinak prostředí je zde nádherné a pouhé dívání na přicházející a padající vlny vás bude nějakou chvíli bavit. A určitě si také uděláte povinnou fotku pod brankou s krásným pozadím. O kus dále je také restaurace s bazénem, kde výborně vaří a míchají dobré drinky. Jo a připravte se, že dostanete opravdu mega porci… Já jsem osobně nikdy nikde větší nedostal. Takže pokud nejste obří jedlíci, tak stačí jedna velká pro dva. Když bych tohle věděl, tak bych to tak rozhodně udělal.
Tento den jsme měli před sebou ještě jeden netradiční cíl, který jsem si našel. A tím je pozor…. již zrušená a částečně zavalená silnice ER101, na které najdete i úsek s propadlou silnicí. Dříve to byla hlavní silnice, ale po zrušení již byla uzavřena a samozřejmně nikomu nevadilo, že se její část proapdla. Jinak je zde opět výborně vidět, že příroda bude vždy rozhodovat o tom, co tu zůstane a co ne.
Tento cíl asi nebude pro všechny, ale já si občas takové zajímavosti hledám. Tento den byl nakonec s náhradním programem celkem zajímavý a dá se říct odpočinkový. Tak naviděnou u dalšího pozdravu.
P.S. Pokud zde cestujete na více cílů během jednoho dne, tak si určitě vemte oblečení na převlečení (tričko, tílko). Vlkost a horko způsobují věci, které vás donutí se z bezpečnostního hlediska převléci před vstupem na další cíl, kde se vyskytují další lidé. Přeci jen chcete, aby vás tady měli rádi.
9. den
Dneškem vám shrnu zatím můj nejkrásnější zážitek na ostrově a splnění mého dlouhodobého osobního snu. Věřím, že mi díky tomu prominete přerušení dvoudeníku, ale tento den byl pro mě tak výjimečný, že chci, aby zůstal oddělený a popsaný v rámci vzpomínky samostatně.
Devátý den jsme se konečně po odkladu vydali na plánovanou hlavní peškovku do centra ostrova. Těšil jsem na ní opravdu moc, jelikož v plánu bylo dosažení dvou vodopádu a trasa měla vést přes nedotčenou místní přírodu, kde můžete vidět mnoho endemických druhů. A já jako milovník pochodů a přírody jsem to bral jako finále zdejšího pobytu. Začátek trasy je umístěn vysoko v pohoří a tak jsme díky místní teplotě vyráželi v bundách a teplácích. Vyrazili jsme brzy ráno a první část vedla podél přístupné levady, kde jsme měli možnost mezi stromy spatřit nádherná panoramata s údolím, jehož vrcholky mizely v mracích. Po absolvování prvních kilometrů jsme se už ocitli v nádherném přírodním ráji. Obklopeni zelenou barvou, tvořenou hustými stromy a keři, jsme naráželi na mnoho pramínků, které pokračovali ve své cestě do hlubokého údolí. Sám jsem využil i osvěžujícího opláchnutí a vyměnil tepláky za kraťasy, jelikož začínalo být tepleji.
Po nějaké době jsme dorazili k prvnímu cíli, kterým byly krásné vodopády s průzračně čistou lagunou. Ten klid a ta samota… Na místě jsme si s Pájou udělali vzpomínkové fotky a pak jen sedli na kameny a koukali. V tu chvíli jsem si řekl, že právě zde bych si mohl splnit svůj velký sen. Bez většího rozmýšlení jsem shodil vše kromě trenek (můj sen naštěstí neobsahoval koupání na Adama…) a šel na věc. Přeci jen nejste na ostrově sami a každou chvíli mohl přijít další dobrodruh. No… Po vkročení do vody přišli dvě překvapení. Je to k…a ledové a hlubší než se zdálo. Když na jezírko koukáte, tak si říkáte na začátku mělko a pak to má tak metr… Ne ne… první metr mělko, na metru už jsem poznal pocit, že mi v trenkách něco zmizelo a na dalším metru už byla kompletní koupačka. Člověk se otužuje a když si psychicky připraví tělo, tak by to mělo být ok. Ale tady jsem tu teplotu nečekal, přeci jen je to tropický ráj ne? Nakonec jsem to zvládl, Pája mi udělala fotky a videa na památku a šel jsem ven. Musím říct v pravý čas, jelikož na místo zrovna přicházel další pár. A ještě že jsem se opravdu nekoupal na Adámka, jelikož by nás asi pozdravili… Hi girls!
Teď jsem byl opravdu šťastný a vděčný přírodě za tuhle chvíli. Po převlečení a pomoci druhému páru při focení jsme vyrazili dále.
Před námi byl hluboký sestup náročnějším terénem do údolí k velkému vodopádu. Cestou nás hlavně potrápili kluzké kameny a hustý porost, jehož větve opravdu nejsou jemné, jak větvičky našich tújí na zahradách. Ale v mikině se to celkem dalo. Po chvilce jsme ale na škrábance po těle zapomněli, jelikož se před námi na chvíli otevřel výhled na tu nádheru padají z vrcholu dolů. V tu chvíli nebyl vodopád ještě vidět celý, ale pouze jeho horní část. Ten pohled nezapomenu asi už nikdy. (přikládám fotku) A o to víc jsme se těšili, až tam budeme. A věděli jsme proč… Jakmile jsme sestoupily a absolvovali krátkou cestu po rovině, tak to přišlo. Pohled při kterém s radostí zvedáte hlavu vzhůru, abyste si prohlédli tento krásný vysoký kolos. Ten zvuk tříštící se vody o kameny dole. To jsou za mě skutečné životní krásy. Zde jsem se cítil opravdu dobře. Na místě jsme vydrželi dvě hodiny, které jsme využili k focení, relaxaci, jídlu a povídání. A právě z toho se tak nějak zrodil nápad… Co když bych si zaplaval i tady. Narovinu říkám… měl jsem zde obavy z terénu, ostrých kamenů, teploty a hloubky. Celkově neznalosti místa a tři hodiny stará zkušenost mi ukázala, jak se některé odhady mohou zdát špatné. Pája mi ale říkala, aby jsi toho potom nelitoval + další ovlivňující věci. A tak jsem to nejdříve omrkl a po chvilce se pomalu přes ostré kameny (*v hlavě jsem si říkal… doufám, že si nerozříznu nohu… co bych tady s tím dělal… hmmm) dostal do vody. Tentokrát jsem byl připravený na ledárnu, ale přišlo příjemné překvapení. Voda byla studená, ale osvěžující a celkově v pohodě. A tak po chvilce plavání přišel čas na zvěčnění okamžiků. Fotky z tohoto místa jsou pro mě už navždy vzpomínkou a teď už i uchovanou na cca na třech cloudových úložištích a externích zařízeních.
Přeci jen poprvé pod takto vysokým vodopádem je jen jednou. Jelikož mi Pája moc pomohla s motivací, tak jsem chtěl, aby ona měla památku. Okoukli jsme tedy začátek jezírka a vyslali Páju do akce. Musím říct, že fotky a videa se vždy snažím dělat hezky. A to jak pracovně pro firmy, tak ve svých stories pro ostatní, aby jejich zhlédnutí motivovalo k návštěvě a užívání života. Ale úplně nejhlavnější cíl je památka pro mě, jelikož se jako znamením rak, rád vracím do minulosti a příponám si ty hezké chvíle. A když jde o Páju, člověka, který je všude po mém boku, tak jsem musel udělat max, abych tu nej fotku dostal.
No… ležel jsem na kameni s foťákem v poloze zmačkaný slimák, abych tam tu lagunu, Páju a vodopád dostal celý. Na mobil to není problém, ale s optikou na aparátu to byl oříšek. Závěr povedlo se a Pája si může vytisknout plakát. Nebudu už to nějak protahovat…
Po osušení jsme se vydali na cestu zpět a po celou dobu oba plný emocí probírali dnešní zážitky. Za mě jsou totiž takové chvíle důvodem, proč se snažíme v práci, proč chceme být lepší a lepší, mít více peněz atd. Abychom mohli prožívat chvíle, které nás dělají šťastnými a dávají nám nezapomenutelné emoce. A je úplně jedno, že ta chvíle je pro mě koupání pod vodopádem a pro jiné zase pořádná párty, výlet na Okoř nebo pohodová grilovačka u domu. Vše je super, když jsme přitom šťastný. No né?
10 – 11. den
Konec našeho putování je trochu delší, ale nemohl jsem vynechat zásadní části veselého, ale i smutného završení Madeirského dobrodružství.
Náš pobyt se pomalu blížil ke svému konci, ale náš plán obsahoval ještě pár posledních zážitků. První z nich byla plavba za delfíny, o kterých Pája často mluvila. Neříkám, že já jsem také netoužil potom, abych je viděl hezky volně plavat v oceánu. A bohužel vím, že často jsou tyto výlety jen tahákem na peníze. No zkusili jsme něco kolem zjistit a po komunikaci s ostatními cestovateli na Facebooku a pár minutách hledání, jsme objevili na ostrově organizaci, která tyto zážitky poskytuje. Recenze na ně byli opravdu výborné. Potěšilo nás i to, že jde o odborníky a přírodovědce, kteří zajišťují pomoc s ochranou těchto nádherných vodních živočichů v okolí ostrova. Tomu je přizpůsobena i nabídka, kde rovnou částí vstupného, občerstvením s drinky na palubě přispíváte právě na chod celé organizace. To všechno znělo fajn a k tomu i splňovali naše poslední kritérium a to omezenou kapacitu. V našem případě 10 návštěvníků + posádka. Vytvořili jsme tedy objednávku a těšili se. Když si nás u přístavu převzal kapitán a dovedl nás k lodi (přesněji katamaránu, ale budu o ní psát dále jako o lodi) a následně na palubu, tak jsem si říkal wow. Tohle je opravdu nádhera. Seznámil nás ještě s příjemnou slečnou, která se během cesty o nás bude starat z hlediska informací o přírodě, ale i v rámci servírování občerstvení. (to rozvedu raději později).
Nalodění bylo tedy ok, informace jsme měli a již nic nebránilo vyrazit společně s dalšími třemi páry na otevřený oceán… Po cca hodině plavby nás kapitán upozornil, že se blížíme k prvnímu místu s možným výskytem delfínů… Vypnul motory a nechal loď uvolněně se kolíbat na vlnách. Všichni jsme koukali všude kolem, jen kapitán měl dalekohled, a tak byl ve výhodě … A po cca 5 minutách to přišlo! Na hladině se objevili ploutvičky s tolik známým pohybem a my jen šťastně koukali, jak se vždy po vynoření a ponoření pomalu přibližují k naší lodi. Bylo to opravdu krásné, jelikož se nakonec objevili metr od nás a my tak poprvé viděli tyto tvory volně v přírodě. A tak blízko u sebe. V tu chvíli jsem opět cítil pocit štěstí… Za Páju, za sebe, ale hlavně za to, jak je krásné vidět plout tyto krásná stvoření volně a bez omezení. Slečna nám řekla, že jde o místní rodinku, kde samice aktuálně čeká mládě. Ale měla vedle sebe ještě dvě dospívající, kteří jsou ještě ve věku, kdy se učí vše podle mamky. Hned v závěsu pak byli ségry a strejdové. Taková ta klasika… když je potřeba, tak si pomohu navzájem.
Po chvíli jsme se vydali dále a cca po dalších 20 minutách kapitán upozorňuje na další výskyt. A opět v naší blízkosti. Dostáváme informaci, že máme LUCKY DAY, jelikož se prý často nestává, aby se objevili dvě rodiny za jednu plavbu. Byli jsme za to rádi a dále jen v tichosti pozorovali… Po pomalém zmizení rodinky v dálce nastal čas se vydat na další část plavby. Ta směřovala k největšímu útesu v Evropě (ten, o kterém jsem již psal v rámci návštěvy prosklené vyhlídky). Zde jsme zakotvili cca 100 m od pobřeží, kde jsme konečně dostali pokyn. Můžete se vykoupat! Jen v rámci informací zaznělo, prosím neskákejte z paluby. Tak jsem se jako první natěšený odvážlivec lehce a pomalu sesouval ze zadní části lodi do vody. Abych nakonec do ní lehounce a la styl důchodce v žabkách se skoliózou páteře sklouznul do vody… Za mnou pak stejným způsobem další plavec. No připadal jsem si divně… A ihned jsem zjistil proč…. 
Slečna nám neříkala neskákejte, ale úplný opak… Do vody si můžete skočit i ze stupínku…Takže jsme se všichni tomu zasmáli. Ale alespoň jsme posádce předvedli, že do vody se dá dostat i bez narušení hladiny a vystrašení zvířat v okolí. Po chvíli už jsme si to vynahradili a skákání si užili až do odplutí. Cesta zpátky do přístavu byla už spíše jeden takový veliký dlouho se kývající zážitek na vlnách místního Alkoholu Poncha. To bylo hodně vidět i na zbývajících návštěvnících, kdy jsme každý naplno využíval otevřeného baru s naší milou a v tu chvíli velmi vytíženou průvodkyní a servírkou zároveň. Tímto jí patří veliké díky.
Po vystoupení z lodi to byl divný pocit… Nic se nekývalo, nikdo nenosil pití, delfíni dávno v tahu… Jen rozpálená dlažba a já v plavkách u hlavní silnice. Tak převlečení nebyl problém, jelikož jsem využil návodu ze starší TikTok výzvy…
Den šel dál a my s ním…. Přesněji směrem k muzeu Cristiana Ronalda, který se zde ve městě narodil (dále CR7). Pro začátek musím říct, že jsem byl rád, že jsem ho nakonec stihnul navštívit a vecpat do plánu. A to hlavně kvůli tomu, že Muzeum má otevřeno pouze ve všední dny. A poprvé jsem u jeho bran stál právě v sobotu a svou vlastní chybou se málem o tohle obral. Nějak jsem si říkal, že takové místo bude otevřené i v sobotu… A tak se vždy mrkněte na otevíračky všech vašich zájmových bodů dopředu.
Jakmile vkročíte dovnitř, tak ihned vidíte velikost tohoto fotbalového hráče. Mimořádnost úspěchů, kterých dosáhl talentem a hlavně dřinou je obrovská. Zlaté míče, kopačky, ceny za nejlepšího hráče, trofeje klubové i národní. A pak jeho život… Opravdu pan fotbalista a to jak výkonem na hřištích největších klubů, tak chováním ke svému rodišti Funchalu, lidem a organizacím po celém světě. Dozvěděl jsem se dost a nejde mi do hlavy, proč hodně lidí takové osobnosti nemá rádo. Můj osobní názor je, že často jde o jedince, kteří sami neumí svůj život posunout správným směrem, nemají vůli makat sami na sobě, být v něčem dobří, a tak mají čas směřovat svoji negativitu na ostatní. To jen osobní názor a teď zpátky k tématu. Když vše omrknete, tak si můžete ve speciální části udělat hologramové fotografie s CR7 jako památku na tento zážitek. Toho jsme využili a výsledek vypadá opravdu dobře. Na závěr jsme koupili ještě nějaké suvenýry a pro mě i ten nejcennější… Míč se zlatým motivem podepsaný přímo CR7 (ten bude vystaven a za poplatek ukázán u mě doma).
Po opuštění muzea jsme si udělali hodinovou zastávku na černé pláži, která je takto zbarvená díky vulkanickému původu ostrova. Jo to jsem se vlastně nezmínil… Zde jsme se vykoupali a sprchli pod místních plážovým vodopádem, kde až podezřele nikdo nebyl. Budu ale věřit, že voda z něj nebyla z žádné místní čističky.
Poté jsme se již vydali na cestu směrem k našemu ubytování. Bohužel v tu chvíli jsme si všimli velkého dýmu, který vycházel z kopce a byl už celkem široký. O pár minut později dorazily na naše telefony i smsky s varováním o šířícím se požáru v naší části a doporučením o sledování situace. V tu chvíli se veškerá moje radost obrátila ve smutek a strach o nenahraditelnou přírodu a obydlí místních obyvatel. O nás jsem starost neměl, jelikož jsem věděl, že my se z ostrova dostaneme, ať letadlem, nebo lodí při nemožnosti přistání kvůli kouři. Pro mě je pouto s přírodou opravdu důležité, jelikož nám s Pájou při každém výletu poskytuje radost a nic za to nechce. Jen ohleduplnost, pokoru a nechat jí takovou, jak když jsme přišli. Proto, když vidím někoho, jak něco zahodí v přírodě obal atd., tak ano jsem opravdu nasrán… Co musím uznat, tak po zjišťování informací jsem se dozvěděl, jak moc pokročili v systému protipožární ochrany. To, že pár minut po zahájení požáru jsou ve vzduchu helikoptéry s vodou, není jen tak. V roce 2016 zde přišlo o bydlení mnoho lidí, a tak se investovalo do strážných věží, sítě hasičských jednotek v každé části a rychlé letecké podpory. A díky za to. I přes silný vítr se už v pozdním odpoledni začínal požár dostávat pod kontrolu. UPŘÍMNĚ NEJLEPŠÍ ZPRÁVA ZA DOBU POBYTU. Byl jsem rád, a tak jsme s Pájou ještě vyrazili k místnímu silničnímu vodopádu, kde si lidé čistí auta průjezdem v padající vodě a poté ještě na naší oblíbenou vyhlídku. Zde jsme si užili poslední západ slunce v rámci našeho pobytu a natočili nějaké záběry pomocí dronu.
Poslední den už byl ve znamení odjezdu. Let byl plánovaný až v podvečer, a tak jsme den využili ještě k návštěvě druhé botanické zahrady Monte Palace. A překvapeni budete už při stoupání autem po strmém svahu kousek od ní. Pokud tedy nevyužijete lanovku… Přijde totiž chvíle, kdy se proti vám vyřítí saně s dvěma carreiros, přesněji „šoférů“ sáněk, v tradiční bílé uniformě se slamákem. Ti vozí turisty hezky svižně dolů mezi standardní dopravou.
Pro nás to bylo zajímavé překvapení, když jsme stoupali a najednou proti nám v pravém pruhu saně. Naštěstí chvíli předtím je značka, že máte přejet do levého pruhu. Ale za sebe musím říci, že je to parádní věc pozorovat, jak se tato tradice drží už od 19. století a to po celý rok. Jinak zahrada samotná byla oproti té první opravdu nádherná. Její velikost a krásné cestičky mezi rostlinami z celého světa jsou úžasné. Hlavní náměstíčko pak nabízí pohled na vodopád s jezírkem, ve kterém je hromada ryb, které Pája neustále provokovala. A pozor o kus dál i tři vodní želvy. Takže za mě spokojenost a mohu jen doporučit k návštěvě.
Pak už se to pomalu blížilo… Nakoupili jsme suvenýry, vrátili našeho motorového kámoše a šli se odbavit na cestu domů. Celkově jsme ostrov zvládli tentokrát projet celý a hlavní místa zmáknout. Ovšem určitě ne většinu nádherných stezek, které na náš čekají do budoucna. Pro milovníky chození a náročnějších pochodů není lepšího místa.
P.S. Pěškovky jako jsou tady, nejsou už asi nikde jinde. A nejsme jediní, kdo o tomto ostrově takto mluví. V hlavě už mám další dobrodružství a věřím, že se vám materiál bude líbit a poslouží jako pozvánka k návštěvě krásných míst.
Kdo to dočetl až sem, tak mu gratuluji a zároveň velice děkuji.
A jako bonus zde mám minutový dokument o místním letišti
