Petr Byla půlka listopadu a v Česku jsme si přípomínali 32 let od revoluce, která zbořila ploty a otevřela svět. A nebylo lepší oslavy svobody, než vyrazit na západ. Přesněji využít hodinu a půl dlouhý let z Prahy na letiště Charlese de Gaulle v Paříži. Ten probíhal bez problémů a osobně mam tento typ krátkých letů nejraději. Jelikož než se pořádně usadíte, tak už zase klesáte a vše tak hezky odcejpá.
Co se týká letiště v Paříži, tak to je opravdu veliké a rozděluje se na několik terminálů. My jsme s ČSA přistáli a odlétali z B2 a tak jsme poznali jen tuto oblast. Samozřejmě v rámci akutálních opatření a bezpečnosti je všude požadován certifikát o bezinfekčnosti, ale to je již klasika, která mě opravdu netrápí. Ihned po dosednutí a vyzvednutí odbaveného zavazadla jsme se vydali do místní autopůjčovny, která sídli ihned v terminálu. Zde jsme si chviličku počkali než se vyřídila naše rezervace autíka, které se na pár dnů stalo naším kámošem. Na druhou stranu rovnou říkám, že pokud by nebyla Covidová situace, tak zde není potřeba, jelikož vlaky, autobusy a taxíky jsou zde v pohodě k dispozici. My jsme ale raději využili vůz a s ním se vydali směr centrum. Ihned po nastavení navigace a vyjetí od terminálu jsme poznali, jak narvané jsou zdejší silnice a dálnice. A to jsou skoro všude minimálně tři pruhy. Bohužel doprava už zde opravdu dosahuje svého maxima a to po všechny dny v týdnu včetně víkendů. Ale tohle nechme za námi, jelikož po Paříži se můžete krásně pohybovat metrem, které zde nabízí 14 tras. Takže vám chvíli bude trvat než se zorientujete, ale i to se dá určitě zvládnout a příště to pro vás ověřím.
Jelikož jsme Paříž navstívili poprvé, tak jsme chtěli, aby i ubytování stálo za to a bylo co nejblíže oné slavné věžičce jménem Eiffelovka. To sebou obnášelo tedy i problém dostat se s autem až do úplného centra. Ale co si budeme povídat… Kdo zvládne řídit auto v Jordánsku, tak si myslím, že už to zvládne po celém světě. Zde máte pruhy, krásné silnice, kvalitní ukazatele a celkem pohodové řidiče, kteří se pouští a dávají si přednost. To se mi také hned líbilo a musím to ocenit oproti nervákům u nás, kteří se vám všude cpou tzv. až do zadku. Ale zde jsme si řízení celkem užili…teda až na kruháky o několika pruzích a to zejména, když jsme cestou na hotel dojeli ke slavnému Vítěznému oblouku. Kolem něj je asi největší kruhový objezd přes který jsem kdy jel. Pruhy zde nejsou přesné vyznačené, ale dle aut jich je cca 5-6. No… A když jsme měli puštěnou navigaci, tak jsme z tolika výjezdů i tak vybrali ten špatný a udělali si tak menší zajížďku přes slavnou třídu Champs-Elysée. Ale už tyhle dvě věci byli pro nás jako milovníky památek a krásných míst zážitkem. A vůbec vám nevadí, že se šoupete rychlostí třicet metrů za minutu. Alespoň je čas koukat se seznámit se zdejším životem kolem vás.
To už bylo naštěstí poslední zdržení, jelikož po odbočení jsme ujeli už jen pár ulic a byli jsme blízko našeho hotelu. A musím říct, že nebylo krásnější chvíle, než když jsme vyjeli z ulice na most přes slavnou řeku Seinu a viděli tu nádhernou slavnou stavbu naživo. Ano Eiffelovka v celé své kráse a na vlastní oči. Musím říci, že na hned vás uchvátí svou velikostí a mohutností konstrukce. Věděl jsem, jak je vysoká, ale i tak je prostě na živo větší. Myslím, že tento názor má při prvním pohledu více lidí, ale těžko říct za ostatní. 🙂
Projeli jsme tedy kolem ní a už vyhlíželi náš hotel, který měl být od ní vzdálen nějakých 300m. To se nám po chvíli povedlo a my tak mohli úspěšně zaparkovat a jít se ubytovat. To proběhlo rychle a bez problémů. Zbývalo už jen čekat, zda bude pokoj přesně podle toho, jak jsme si objednali. Dostali jsme klíče, u výtahu zadali poslední desáte patro a čkeali na příjezd výtahu, který uvnitř již nemá žádná tlačítka, jelikož vás vyveze rovnou dle vaší volby. Zajímavé, ale raději si čudlíkuji sám. 🙂 Jakmile jsme se dostali do patra, tak jsem cítil mírné napětí, zda to opravdu vše bude tak, jak jsem si představoval. Pípnuli jsme kartu u dvěří pokoje, otevřeli dvěře a vešli do pokoje, který měl zatažené závěsy. V tu chvíli jsem tedy žádný výhled neviděl a ihned se vydal k oknu, kde jsem odhrnul závěs a uviděl tu krásu. Opravdu nádherný pohled na tu vysněnou Eiffelovku. Dlouho jsem se těšil až se do Paříže vydám, ale zároveň jsem vždy raději zvolil cestu jinam… A to hlavně z důvodu, že můj strach z otevřených výšek mi říkal, že to úplně zažít nepotřebuješ…
Co vám ale budu povídat. Pája jí vidět chtěla a já si tak řekl, že můj strach z výšek v otevřených prostorech znovu otestuji. Ale tato výzva mě naštěstí čekala až následující den. Teď jsme si vybalili a rychle se ještě vydali k ní, jelikož slunce pomalu zapadalo a chtěli jsme jí ještě vidět. Myslím, že to zde má podobně hodně turistů, jelikož je to hlavní lákadlo.
Vyrazili jsme tedy ven a po 300m jsme byli přímo pod ní. Obešli jí celou dokola, abychom věděli, jakým vstupem se zítra dostaneme dovnitř. Ještě v Praze jsme si totiž udělali speciální online rezervaci, se kterou můžete přeskočit celou frontu. Aktuálně vyjde na cca 1100 Kč na osobu, ale jak často jezdíte na Eiffelovku? A opravdu to doporučuji si udělat, než se do Paříže vydáte, jelikož rezervace jsou časově omezeny.
Jinak hledání vstupu netrvalo dlouho, jelikož je vše výborně značené a my tak hned věděli, kam zítra máme jít. Vydali jsme se tedy ještě přes řeku na druhou stranu, abych si tuhle nádheru prhlédli i z větší dálky. Využili jsme k tomu schodiště u paláce Chaillot, který je ihned nad slavnou fontánou du Jardin du Trocadéro. Zde je opravdu krásný výhled a my zde pořídili několik fotek a to jak při západu, tak i po něm. A každý pohled opravdu stojí za to. Můžete jen stát a užívat si pohled na stavbu a přitom sledovat ten ruch velkoměsta všude kolem vás. Za mě nádhera.
Když už jsme měli kochání dost, tak jsme se vydali pomalou procházkou zpět k hotelu. Cestou jsme si ještě nakoupili v místních malých potravinách množství dobrůtek, který jsme chtěli následně na pokoji zlikvidovat. Nejdříve jsme teda řešili, jestli si nedojít někam na standardní večeři. Naštěstí vyhrál názor, že na to bude času dost. Osobně jsem byl i celkem unavený a představa, že si dám konečně sprchu a v pohodlí dobrůtky, mě lákala tento den více. A jak jsme si řekli, tak se stalo… Jenže to jsem ještě netušil, že ihned první večer si užiji více legrace, než bych chtěl.
Po všech těch dobrůtkách jsem se musel odebrat i na toaletu. Cestou mi Pája jen slabounkým hlasem řekne… Moc to nesplachuje. No říkal jsem si, že jde o celkem drahý hotel a wc by zde přeci mělo fungovat standardně. Co čert nechtěl! Spláchnul jsem a nic… Využil štětku a nic… Musím uznat, že už jsem byl trochu nervozní a naplno si uvědomil problém. Nezbylo mi nic jiného, než otevřít dvěře a zvolat větu, která jako by vypadla té slavné z Apolla 13. Jen místo Houstone jsem zvolal… Pájo máme problém… A veliký.
Jelikož jsem hned věděl, že zde bude potřeba kontaktu s personálem, tak jsme rozhodli pro využití roztomilé Páji. Ta se odebrala na recepci, kde jim popsala problém. Jak jsme zjistili, tak nejsme tak výjimečný, jelikož je problém nějak nepřekvapil a chtěli nám vyměnit pokoj. Problém byl, že žádný v této kategorii s výhledem neměli a tak museli zavolat specializovaný personál. To se po chvíli stalo. Já ukryt za zdí v pokoji slyším, jak zaměstananec přišel nakoukl a sdělil Páje, že si musí skočit pro speciální nástroje. V tu chvíli jsem si říkal, že bude fajn se jít projít ven, aby nerušeně mohli pracovat že? 😀 No a tak jsem vyšel před hotel, koukal na Eiffelovku a volal přes video přenos nejlepší kamarádce, kde jsem jí tento úsměvný problém popisoval. Musím říct, že jsme se opravdu nasmáli, jelikož po Jordánsku a mému problému tam… To byl hned další speciální zážitek v této kategorii. Asi budu influencerem na toalety a jejich využitelnosti. Naštěstí po chvíli mi píše Pája, že je vše už v pořádku a já se mohu konečně vrátit na pokoj. Tam jsem se konečně mohl v klidu uložit ke spánku. Inu… Romatika v Paříži začala opravdu tématicky. 😀 (Omluvte mě, ale tato část nebude doprovázena fotografiemi)
Druhý den, když jsme se vzbudili, tak jsme se ještě s Pájou včerejší historce zasmáli. Ale blížilo se něco velkého a my se tak rychle nasnídali a vydali se vstříc výstupu na Eiffelovu věž. Naše rezervace byla na 10:30, ale bez problémů nás vzali už od 20 minut dříve. Musím uznat, že když jsem prošel bránou, tak jsem byl lehce nervozní z té velikosti a jak na mě bude působit ta výška. Ale jakmile jsme vešli do výtahu, který vás vyveze do prvního a druhého patra, to ze mě spadlo. Tím, že člověk je v uzavřeném výtahu, tak mi to nedělalo žádný problém a cestu jsem si užíval. Délka jízdy do prvního patra zabere cca 23 vteřin a stejně tak do druhého. Poté musíte vylézt a přestoupit do menšího výtahu, který vás vyveze až do třetího nejvyššího patra na vrcholu. Jízda tímto výtahem trvá cca 50 vteřin a výhled, který vás po celou dobu obklopuje je opravdu nádherný. Přesto samozřejmě je rušený ocelovou konstrukcí. To nejkrásnější vás totiž čeká, až když vylezete z výtahu ven a vystoupáte po schodech na finální plošinu. Musím říci, že se nemusíte vůbec bát, jelikož zabezpečení je výborné a ten nádherný výhled na celou Paříž za to rozhodně stojí. A to i když byste byli předtím lehce nervozní a váhali byste jestli nahoru vyjet. Za sebe říkám určitě vyjeďte. 🙂
Prohlédnete si všechny slavné monumenty hezky ze shora a to včetně vítězného oblouku, muzea Louvre, nebo třeba katedráli Notre-Dame. Dále si nahoře můžete koupit pravé makronky v tématické krabičce, nebo si připít slavnostně sektem a vychutnat si výhledy naplno. A když už vás to omrzí, tak můžete sejít po krátkých schůdkách dovnitř a podívat se na mapku, jakým směrem leží různé země. Po tom si ještě můžete koupit pamětní minci a výtahem sjet do druhého patra. Tam můžete kromě nákupu suvenýrů využít i slavné restaurace Le Jules Verne. Mimochodem zde si můžete rezervovat stůl a využít speciální výtah bez nákupu klasické vstupenky. Ale všichni víme, že spočítané to mají dobře, aby se jim to vyplatilo. Poté můžete využít schodiště a sestoupit do prvního patra pěšky. A nebo samozřejmě využít výtahu jako my.
V prvním patře určitě doporučuji se projít po průhledné plošině, kde vidíte, jak pod vámi chodí lidé. Jinak zde už je výhled oproti horejším patrům samozřejmě menší, ale i tak hezký. Odtud jsem se i já rozhodl jít pěšky a užít si schodiště, které společně s věží projektoval a dokončil před 132 lety Gustave Eiffel. Při sestupu jsme krásně viděli na dlouhé fronty pod námi u věže s čekací lhůtou kolem 60 minut. Takže pokud mohu poradit, tak se určitě vyplatí zaplatit tu speciální vstupenku. Pokud teda nechcete využít čas v Paříži jinak, než čekáním ve frontě.
Celkově ale musím říct, že celá tahle výprava na věž za to opravdu stála. Ať už vezmu samotný zážitek jízdy výtahem nahoru, výhledy na celou Paříž, nebo chůzi po schodišti… Tak nebudete zklamáni. 🙂
Pro ty, kteří této stavbě tolik nevěří a raději mají pocit bezpečí uvnitř budov, ale přesto by se chtěli podívat na Paříž ze shora…. mám jedno řešení. A tím byla naše další návštěva, kam jsme se přesunuli ihned po návštěvě Eiffelovky. Jde o mrakodrap, který nese název Montparnasse. Tam se dostanete se vstupenkou, která vás vyjde na nějakých 16€ na osobu (cca 500 Kč). Ale až do 56 patra vás vyveze rychlý a moderní výtah, během velice krátké chvíle. Nahoře si můžete vychutnat krásné výhledy a využít místní restaurace. Lidí tu bylo opravdu málo, jelikož to není tak známe. Ale jak říkám… Jako alternativa pro ty, co se bojí výšek, výborné. Já jsem sem vyrazil hlavně pro pohled na Eiffelovku z jiné perspektivy, ale přesto z výšky. Musím říct, že asi není jiného místa v Paříži, které by vám takový pohled na slavnou věžičku z takové vzdálenosti zprostředkovalo. A když zde vyjdete ještě tři patra pešky, tak se dostanete na úplnou střechu, která se využívá pro různé společenské akce a události. V době našeho pobytu zde byla pohodlná křesílka pro relax. A musím říci, že jsem si to užíval, jelikož zde hraje pohodová hudba a vy můžete na chvíli úplně vypnout a jen odpočívat a koukat na okolí. Pak už nezbývá než sjet výtahem dolů a vydat se dále.
Odpoledne se pomalu chýlilo ke svému konci a my plánovali co dále…. A tak nás napadlo, jak spojit příjemné s užitečným. Tedy spojit věčeři s plavbou na Seině. S Pájou jsme našli přes internet možnost rezervace už na 19:30 a to společně s tříchodovým menu, láhví vína a délkou plavby přes dvě hodiny. To vše za cenu kolem 80€ na osobu (cca 2000Kč). To nejprvé vypadá, že je dráhé, ale když si vezmete samotnou večeři v místní restauraci, tak za ní dáte také kolem 40€ a zde k tomu máte rovnou plavbu. Takže se to v rámci zážitku vyplatí. Chvíli jsme si tedy odpočinuli a vydali se do přístaviště, které bylo kousek od našeho hotelu a i to bylo důvodem výběru. Zde chtěli opět pouze covidpass, který zde každý bez problémů předloží a jede se. Samotná plavba pak opravdu odcejpá rychle, jelikož když dojíte jeden chod, tak už se nese další. A vy si tak stihnete vždy jen na chvíli vyjít na horní palubu, kde už je večer opravdu neskutečná zima a pokochat se okolím. Abyste se zase po chvíli rádi vrátili dovnitř ke své flašce vína a dobrému pokrmu. A tak to je celé dvě hodinky. Neříkám, že to není hezký zážitek… účel plavby to splní, vidíte kolem sebe slavné monumenty atd., ale umím si představit i lepší večer. A tím také i ten náš dnešní skončil.
Ten následující jsme strávili v Disneylandu a Disney Movie Studiu, ale nyní ho přeskočím, jelikož mu věnuji samostatný článek. Rovnou nás tedy přenesu do třetího dne, který jsme celý věnovali velké a náročné procházce po Paříži.
Začali jsme ráno u hotelu a vydali se kolem Eiffelovky dále po pobřeží, abychom sledovali život a nádherné památky kolem sebe. Po asi dvou kilometrech jsem došli ke slavnému mostu Pont Alexandre III, který zdobí nádherné sloupy. Musím říci, že opravdu stojí za to si ho celý prohlédnout. Naproti němu se zase v dálce tyčí slavná pařížská invalidovna, která přitahuje i na dálku vaše fotoaparáty. A aby toho nebylo málo, tak po vaší pravici je sídlo slavné značky Air France, která sice už nenabízí extra prestižní budovu, ale i tak vás to zaujme.
Po chvilce chůze dojdete k dalšímu mostu, který jsme tentorkát už přešli, abychom došli k dalšímu slavnému monumentu a to Place de la Concorde. Jde o obrovské veřejné náměstí, které bylo dříve místem konání poprav. Je opravdu velké a ozdobené fontánami, sochami a egyptským obeliskem. A je zde také hlavně vchod do rozlehlé zahrady Jardin des Tuileries, která už je takovou bránou mířící k proslulému a velice známemu muzeu Louvre. Než však k němu dojdete, tak si užijete krásný park s promenádou, jezírky a množstvím stromů. Je zde možnost se i občerstvit a dojít si na toaletu. Po asi kilometru chůze parčíkem dorazíte k historickému památníku Arc de Triomphe du Carrousel, který už se nachází přímo naproti slavným skleněným pyramidám, které slouží jako vstup do již zmíněného slavného muzea.
Zde si určitě uděláte pár fotek, jelikož pohled na celé muzeum je odtud nádherný. A pak už stačí přejít pouze silnici a jste tam.
Myslím, že každý návštěvník se minimálně u pyramidy vyfotí, jelikož mají zajímavou atmosféru a dokáží výborně zkloubit historické a moderní umění. Nemusím ani připomínat, že zde hodně lidí tvoří fotografii, kde pyramidku drží jakoby ze shora za její vrchol. A i my jsme se o něco podobného pokusili. Akorád jsem to zkusil trochu jinak a z jiného místa, kde jsem byl úplně sám. Ale kreativitě se zde meze nekladou a toho jsem využil. 🙂
Jinak co se týká samotné návštěvy, tak my jsme tentokrát dovnitř nešli, jelikož je to dle doporučení opravdu na celý den. Vstupenky sem jinak vyjdou na nějakých 17€ na osobu (cca 425Kč). V Paříži určitě nejsem naposled, tak až ho někdy navštívím, tak určitě udělám i článek. Jelikož Louvre si to určitě zaslouží.
Následně jsme se branou vydali na další nádvoří a poté ven z areálu, jelikož jsme již mířili na další náš cíl, kterým byla další dominanta Paříže a to Bazilika Sacré-Cœur. Původně jsme chtěli využít Uber, abychom se tam dostali rychleji, ale nakonec jsme i následující 3 km ušli pěšky. Není to nic náročného, tedy až na poslední část, která stoupá dost do kopce, aby na úplném konci vám předhodila ještě dlouhé schody. Ty jsou opravdu už zkouškou celodenní výdrže, ale i tak vám nezbyde nic jiného než je vyšlapat. Teda… jak se to vezme. Když jsme totiž dorazili nahoru a ušli asi dvacet metrů, tak vidím, že sem na vrchol přímo pod slavnou baziliku vede kolejová kabinka… To byla zrada, ale přeci jen pro své zdraví bychom určitě i tak šli pěšky (teda možná..:D). Co se týká samotného příchodu na místo, tak je to nádhera.
A rovnou říkám… tohle místo určitě nevynechejte. Čeká vás nádherný výhled na město, opravdu krásná stavba samotné baziliky, ale i obrovské schodiště před ní, kde sedí návštěvníci, kteří si užívají místní atmosféru. A že ta opravdu stojí za to. Při naší návštěvě zde zpíval místní pouliční interpret slavné písně dnešní doby a bylo to opravdu perfektní. Pocitově bych asi zážitek zde přirovnal k onomu známénu označení pro tohle město…. Paříž město lásky a romantiky.
A ano nám zde bylo opravdu dobře. To jen dokresluje fakt, že jsme se nechali vnitřně přemluvit a zakoupili od místního prodejce zámeček. Na ten jsme napsali datum začátku našeho vztahu a připnuli na zdejší plot k tomu určený. Je tak po Salzburgu již druhým místem, kde jsme naší lásku uzamkli. Šlo o Paříž, tak jsem se nechal výjimečně přemluvit, jelikož nehodlám po světě jezdit a zamykat v každém městě zámky. 🙂
Den ubýhal dále a my měli před sebou ještě dva hlavní cíle. Neztráceli jsme tedy čas a po kelímku svařeného vína jsme vyrazili dále. K našemu dalšímu cíli to byl tentokrát necelý kilometr, který ale vedl po známe třídě Bd de Clichy, která je plná různých nočních podniků, barů a všeho společného se sexem. Myslím, že jsem asi nikdy v životě neviděl na jedné ulici tolik sexshopů jako tady. Musím uznat většina z nich opravdu hezky blikala.
Hlavním cílem pro nás však nebylo zakoupení nových hraček a ani shlédnutí zajímavé show, kde dámy nebo pánové postupně shazují oblečení. Ačkoliv bych nepohrdl… show s těmi dámami. Párečky totiž nerad… 🙂
Ale zpátky k věci… Náš cíl byl totiž slavný a již legendární noční klub Moulin Rouge. Musím uznat, že když k němu přijdete a vydíte ten slavný větrný mlýn, tak to vypadá nádherně. Jen je celkem těžké to vyfotit, jelikož pokud chcete dobrý záběr, tak musíte na silnici a to je zde trochu nebezpečné. Ale nic co bych nakonec pro vás neudělal. 🙂
Když jsme se zde dokochali, tak jsme dnes poprvé využili Uber. Ten zde byl celkem rychle, ačkoliv silnice byli dost zasekané. Ale řidič byl profík… Líbilo se mi, jak využil pro svou jízdu autobusových pruhů, předjel všechna auta a zařadil se. Takový styl na Pražáka. 😀 Ale přineslo to své ovoce, jelikož jsme k našemu poslednímu cíli před odjezdem na letiště, dorazili opravdu rychle. A co bylo cílem? Přeci slavná Champs-Elysée s vítěžným obloukem, kterou nelze v rámci pěšího výletu po Paříži vynechat. Všechny ty obchody nabízející slavné značky, které mi sice tolik neříkají, jelikož své finance zaměřuji jiným směrem než do drahých parfémů a oblečení. Ale věřím, že pro někoho to hodnotu asi má. Upřít se jim nedá, že za svoje peníze od nakupujích mají opravdu krásné stavby, které jsou nádherně nasvícené.
Když jsme postupně pokračovali směrem k oblouku, tak jsme si nejdříve všimli pouličního umělce, který předváděl své taneční umění. To bylo zajímavé, ale mě upoutal dav asi 500 lidí z řad záchranářů, kteří se chystali na tuto slavnou třídu napochodovat a za doprovdu policie ji uzavřít ve směru k oblouku. No a nebyl bych to já, abych nevycítil šanci je předběhnout dopředu a vyfotit se na uzavřené slavné Champs-Elysée. A to hezky bez aut… Ano udělal jsem to a myslím, že to je celkem hezký úlovek na této čtyřproudé silnici, kde by se to jinak jen těžko realizovalo. Ale než mě policista vykázal, tak jsem to parkrát cvaknul. Poté jsme se podél průvodu dostali až k Arc de Triomphe neboli Vítěznému oblouku, kde proběhl nějaký obřad v rámci výročí. I to bylo zajímavé, jelikož k oblouku se dostanete tradičně jen podchodem a zde došlo také k zastavení dopravy. Pro mě to bylo opravdu zajímavé a jsem rád, že štěstí tentokrát přálo něčemu zajímavému.
Poté už jsme si dali cca 2,5 km z mírného kopečka směrem k Eiffelovce až do našeho hotelu, kde jsme vyzvedli auto a vydali se směr letiště, kde jsme měli rezervovaný hotel, abychom mohli ráno v klidu odletět. Ale co by člověk nechtěl i večer kolem dvacáte hodiny je dálnice ucpaná. Ale tentokrát jsme zjistili i proč. Po asi třicetiminutové jízdě jsme projížděli kolem slavného stadiónu Stade de France, kde se zrovna mělo hrát mezinárodní utkání v ragby. A jelikož jde o národní stadion Francie s kapacitou 81338 diváků, tak k němu proudilo opravdu hodně lidí. To zase bylo štěstíčko proti nám a vše se v rámci rovnováhy vesmíru vyvážilo. 😀
Pak už to byla klasika… Příjezd na letiště, vrácení auta, ochranka nás zastaví u vstupu na toaletu a ptá se…, následně se diví proč jdeme na letiště, když letíme druhý den. My s Papájou od pohledu nebezpeční jedinci vysvětlujeme anglicky, že jsme vrátili auto a potřebujeme jen projít skrz terminál, abychom si mohli vzít Uber a dostat se do 3 km vzdáleného hotelu. Takže nakonec musíme ukázat letenky na druhý den, abychom mohli v klidu pokračovat. Ale člověk to chápe, doba je nebezpečná a oni dělají jen svou práci. Nechtěl jsem to ani moc zmiňovat, ale připravte se na hromadu vojáků všude po Paříži, ale i v Disneylandu. Tedy alespoň teď před Vánoci.
A to už byl skoro konec, teda až na to, že nás odvezl řidič do jiného hotelu, kde Pája zapomněla peněženku. Naštěstí byl jen 300 m od toho správného a Páje jí tam schovali. Takže nakonec vše dobře dopadlo, následující den jsme v klidu ráno odlětěli a vše je tak, jak má být. Do Paříže se chci určitě vrátit, jelikož jsme zdaleka neprošli vše, co jsme chtěli.
A těch krás nejen historických tam je opravdu hodně. Takže za mě ANO, Paříž je nečím kouzelná a přitahuje vás zpět. <3
