Petr Když byste se mě zeptali pár let zpět, jak se mi líbí Chorvastko, tak bych vám nedokázal říct nic více. Ano tato perla, kam se každořočně vrací tisíce českých turistů na dovolenou mi v tu dobu moc neříkala. Nikdy jsem tam dovolenou netrávil a ani za mého dětství jsme se tímto směrem nevydali, ačkoliv jsme poznávali krásy evropského kontinentu každé léto. Nezbývalo tedy, než se na balkán konečně vydat také, abych si udělal alespoň základní představu o krajině, lidech a přírodě. Na tento výlet jsme si vyčlenili pouze sedm dní včetně cesty, a tak jsme zvolili jako cíl severní část Chorvatska. Přesněji poloostrov Istrie s ubytováním u městečka Rovinjsko Selo. Tam jsme si objednali apartmán, který byl po celou dobu našeho pobytu výhodnou základnou pro výlety. O Istrii se píše všude krásně, a to nejen díky čistě průzračnému moři, nádherným borovým lesům, ale i díky množství historických památek, které můžete vidět všude kolem.
Lákadla jsme znali a nezbývalo nic jiného, než se vydat na cestu. Pro tu jsme využili automobil, se kterým zvládnete přejezd z Česka až do cíle za cca 9 hodin a to jak po trase vedoucí přes Brno, Vídeň a Štýrský Hradec, tak i po druhé variantě přes České Budějovice, Salzburg, Villach. Záleží tedy odkud vyrážíte. My jsme využili druhou variantu, která byla pro nás příjemná z hlediska znalosti trasy v rámci častých cest do Salzburgu. Vyráželi jsme večer a slovinské hranice se podařilo překročit již ráno. A krátce poté před námi konečně otevřela své brány i tolik známá Istrie. Jelikož jsme sem nejeli na klasickou dovolenou doprovázenou pouze odpočinkem na pláži, tak jsme ihned odbočili z hlavní trasy u městečka Plovania a vydali se lehce na severozápad po místní okresce směrem na Savidruji. Zde jsme se již přiblížili pobřeží Jaderského moře a cesta nás postupně začala směřovat podél pobřeží dále směrem na jih. Míjeli jsme krásné vesničky Katoro, Monterol, abychom následně zastavili a udělali si přestávku v Umagu. Konečně jsme na delší dobu vystoupili s vozu a mohli se naplno nadechnout přímořského vzduchu. Vydali jsme se od parkoviště pár stovek metrů přímo k pobřeží, kde na nás čekalo průzračné moře s nádherným výhledem na městkou zátoku. Musím říci, že popisy opravdu nelhali a tohle panorama s pohledem na krásnou místní architekturu přesně odpovídalo slibům a lákadlům. Vidíte lehce oranžovou stříšku za stříškou, ze které vykukuje krásná vež místního kostela. To celé dohromady dává opravdu sympatický nádech místní historie. Když jsme tohle malé centrum prošli, tak jsme opět usedli do našeho vozu a vydali se po pobřeží dále. Projeli jsme kolem dalších pohledných městeček, kde doporučuji se alespoň na chvíli zastavit. Konkrétně Novigrad a Poreč se vám budou určitě líbit.
Když jsme dorazili k Vrsaru, tak jsme se museli od pobřeží na krátkou dobu zase vzdálit a vydat se podel krásné zátoky označované jako Linský kanál směrem do vnitrozemí. Určitě doporučuji se zastavit u vyhlídky, která leží kousek od silnice na samém cípu zátoky. Je zde klid a i za malou chvíli načerpáte trochu poklidné atmosféry místní přírody. Alespoň nám se to podařilo a mohli jsme se tak vydat dále k městečku Brajkoviči, kde jsme zabočili zpátky směrem k pobřeží, abychom po pár kilometrech dorazili k místu našeho ubytování ve vesničce Rovinskij Selo. Ihned po zaparkování před domem a vystoupení z vozu mě příjemně překvapil místní klid. Po chvíli se zjevila ve dveřích i paní majitelka, která nás velkoryse přivítala s lahví jejich vlastního vína. Po krátkém rozhovoru jsme se dozvěděli, že jí patří celý dům i místní pozemek, na kterém pěstují různé druhy ovoce a zeleniny. V tu chvíli máte v sobě tu krásnou příjemnou závist o bydlení na takovém místě a sdílení tohoto klidnější životního stylu než u nás v Praze. Paní nás dále uvedla do apartmánu umístěného v prvním patře s opravdu velikou terasou, kde bych si dokázal představit i větší akci v rámci rodiné sešlosti. Místa bylo opravdu hodně. 🙂 Paní nám následně popřála příjemný pobyt a zmizela ve dveřích. Byli jsme za cestu unavení a tak jsme jen vybalili, udělali si dobrou věčeři a šli spát.
Další den jsme měli v plánu poznat městečko Rovinj, které je známé svým přístavem a historickou architekturou. Od našeho ubytování bylo vzdálené jen 9 km a po dobu našeho pobytu bylo hlavním místem z hlediska zásob spojených s jídlem. Prvním důležitou věcí ale bylo vyhledání parkoviště, kde bychom mohli pohodlně zaparkovat. Nakonec to nebyl tak těžký těžký úkol, jak by se mohlo zdát. Jakmile jsme dojeli do centra, tak jsme před námi viděli opravdu velkou parkovací zónu, která slouží jak standardním turistům, tak výletníkům spojených s lodní dopravou. Auto jsme tedy nechali zde a vydali se pěšky po místních ulicích. První na co jsme narazili, mimo obřích výletních lodí, byla nádherná městská zátoka, po jejíchž straně byli umístěné barevné domky, jejíchž první patro občasně bičovali vlny místního moře. Když se na to díváte poprvé, tak vás to opravdu uchvátí a určitě si tento obrázek zarijete do paměti.
Mezi domky byli i dvě malé restaurace, jejichž terasy byly umístěné na kamenných podstavcích právě jen pár metrů nad hladinou. Museli jsme si tuto atmosféru vyzkoušet a usadili jsme se u jedné z nich, která byla o něco dále. Pro představu terasa měla 5×5 m a byli na ní pouze tři stolky a pár židliček, jelikož místa byla nedostatek. Ale o to lépe pro nás a celkovou atmosféru. Upřímně jen sedět zde, popíjet místní pivo a koukat na dění na pobřeží, je pro vychutnání místní atmosféry velmi dostačující. Před sebou se vám v tu chvíli otevírají pohledy na mořský horizont s malými ostrůvky, veliký přístav, ale i kompletní chod života na pobřeží, kde každou chvíli proudí turisté a místní. Co je ale vašemu oku v tu dobu nejblíže, je pohled na místní tržiště. Zde vidíte život obchodníků, kteří oslovují turisty kolem, smlouvají o ceně, ale hlavně nabízejí různé druhy ovoce a zeleniny. A přiznám se… těžko se odolává všem těm barvám a lákadlům. A hlavně já, který se mohu označit za milovníka ovoce, konkrétně banánů, malin, broskví, jahod, rybízu atd. Pak vždy odejdu s plnou taškou a pocitem, kdy se tělo už chystá, jak se večer hezky osype… 😀 A ani tady jsem neodolal a tašku si odnesl.
Následně jsme zahájili procházku po místní hlavní třídě, která není ničím jiná než ty v ostatních turistických centrech. Tedy obklopena restauracemi, prodejnami suvenýrů a doporučením na zakoupení služeb v oblasti místních výletů. Ale i to k tomu patří a hlavně davá obživu místním lidem, kteří na první pohled působí velice uvolněně. Akorád tedy s větším temperamentem než třeba my češi, ale to k Balkánu již historicky patří. Pokračovali jsme tedy dále v naší procházce, abychom následně odbočili z hlavní trasy a dostali se do sítě malých, ale o to krásnějších uliček. Přesně tohle mám rád a tento styl se mi líbí všude po světě. Přijde mi, že právě zde jste teprve součástí ochutnávání místní atmosféry a komunity. Oprejskané domy, vyprané prádlo na místních starých okenících, opřené kolo u dvěří a v dálce křičící děti. Takový je standardní život zde se všemi krásami, ale i neduhy. A to k objevování a poznávání patří. Na turistických třídách nikdy neobjevíte skutečný život města a víme to dobře i z prezentace před turisty v ulicích u nás v Čechách.
Když jsme prošli první část města, tak jsme se dostali k dalšímu tentokrát menšímu přístavu, odkud je krásný pohled na místní ostrůvek Sv. Kateřiny. Kolem přístavu najdete hodně restaurací, ale i nabídek výletů a to jak poznávacích, tak i třeba rybářských. Ono jen když se podíváte kolem sebe, tak pestrost lodí, které zde kotví, je opravdu široká. Ale ten pohled na celou zátoku určitě stojí za to a pokud budete mít čas, tak si ho vychutnejte z terasy u některé z místních restaurací. My jsme ale měli v plánu ještě jeden cíl a tak jsme tohoto tipu nevyužili. Před námi totiž ještě byl samotný vrchol městečka Rovinj a to kostel sv. Eufemija, která se tyčí nad celým centrem.
Cesta k němu vede, jak od tržiště, tak i z výše jmenovaného přístavu s menšími loděmi, odkud jsme k němu zamířili i my. Jelikož kostel stojí na kopci, tak se k němu dostanete sítí malých uliček vedoucích v mírném svahu, kde vás občas překvapí nějaký ten schod. Uličky zde jsou plné obchůdku a různých lákadel. Jde o cestu k hlavní atrakci města, a tak zde poznání místního života nehledejte a vydejte se rovnou k cíli. Určitě to krátké stoupání stojí za to, jelikož za to budete odměněni krásným pohledem na moře s odplouvajícími loděmi, městečko s okolím a hlavně na samotný kostel. Ten byl postaven už roku 1736 a to v barokním stylu s věží, na kterou se můžete po zaplacení 20 kun také dostat. Jen upozorňuji, že schodiště je v opravdu špatném stavu a pro některé lidi může být vystoupání pěti pater velice náročné z hlediska strachu. Dřevo už má něco za sebou a potřebovalo by určitě rekonstrukci. Pokud však tohle zvládnete, nebo vám to nevadí, tak budete mít ještě o mnoho lepší pohled, než z výhledu před katedrálou. Tím jsme měli za námi vrchol tohoto dne a nezbývalo nic jiného, než se vrátit pomalu zpátky k autu a vyrazit směrem k našemu ubytování.
Pro následující den jsme měli vybraný další zajímavý tip a tentokrát opět spojený s mojí milovanou historií. Našli jsme si, že pár kilometrů směrem do vnitrozemí je zřícenina malého hrádku, který ale není pro turisty moc známí. A tak nezbývalo nic jiného, než to prozkoumat. Vydali jsme se tedy podle dostupných informací cca 20 km na východ, abychom po chvilce hledání a jízdy po menší prašné silnici dojeli až k malému parkovišti. K mému úžasu zde byla nejen zřícenina, ale i malé domácí občerstvení. Inu pozdravili jsme a šli jsme tyto ruiny prozkoumat. Místní je označují jako ruiny Dvigradu, takže až to budete hledat, tak vám už stačí jen zadat toto jméno.
Celá zřícenina leží na svahu a abychom se dostali přímo k ní, tak musíme překonat krátkou, ale udržovanou cestu. Ta je v pohodě vhodná i pro děti. Určitě vám zde nic nehrozí a pokud si dáte pozor na kluzký štěrk a kameny, tak budete ok. To ostatně platí i při prolejzání těchto pozůstatků dávné stavby, kde si můžete projít hromadu místnostní a vyšplhat se i do dalšího patra, odkud budete mít krásný výhled na přírodu a dálniční most v pozadí. Pozůstatků místností na prozkoumání je hodně a než si to prolezete a nasosáte místní atmošku, tak to chvíli zabere. Dobrou zprávou je, že jako celek je zřícenina ve výborném stavu, včetně obvodových zdí, některých vchodů do místností, nádvoří a celkového obrysu věže. Jelikož to pro nás byl hlavní cíl dne, tak jsme si zde dali ještě výbornou svačinku a vychutnali si v rámci odpočinku i naplno pohledy do okolí.
Před odjezdem ještě doporučuji si udělat fotku na místním královském trůnu, který najdete u parkoviště. Celkově, když to shrnu, tak upozorňuji, že tento cíl je opravdu vhodný jen pro blázny, kteří tyto historické věci mají rádi a ostatním bych doporučoval se vydat rovnou směrem na Pulu. A to je i cíl, kam jsme se chtěli vydat následující den.
A jak jsme plánovali, tak jsme také udělali. Následující den jsme v dopoledních hodinách vyrazili po silnici směr jih. Předtím než jsme ale začali objevovat krásu historického města Pula, tak jsme chtěli navštívit ještě jeden cíl. A to vyhlášenou pláž na úplném cípu ostrova, která se jmenuje Bijeca a najdete ji u městečka Medulin. Po příjezdu sem už vidíte klasický turistický ruch, apartmány všude kolem a čím více se budete blížit k pláži, tak i více nafukovacích stvoření všech barev. Ale není se čemu divit… Jakmile jsme dorazili na pláž, tak jsme byli velice příjemně překvapeni čistotou a průzračností moře. To ještě umocňuje fakt, že pláž je častečně písečná a nabízí dlouhý a pozvolný přístup do vody. Takže děti si zde mohou užít radovánky v bezpečí. Já sám jsem ušel asi 100m, než jsem měl vodu u prsou. Pro představu přikládám video, které jsem točil z místa, kde jsem stále v pohodě stál. Najdete zde také množství restaurací, barů atd. a s tím spojenou opravdu velikou návštěvnost. Ano, pokud míříte sem, tak se připravte na velké množství turistů, kteří budou všude kolem vás. Nic pro relaxaci a klid tady nečekejte. Možná po jednom, nebo dvou pivech už nebude tolik vnímat všude přítomný hluk a křik z vodních radovánek a hudby kolem. Ale to k těmto místům prostě patří. My jsme zde strávili sedm hodin a na osvěžení a užití to bylo výborné. I díky naší zdejší spokojenosti jsme zamířili na očekávanou prohlídku Puly až v podvečer.
Naštěstí vzdálenost od pláže do samotného centra Puly je cca 14 km, tak vám cesta zabere jen něco kolem půl hodiny a to už počítám i menší kolony ve městě. Navigaci jsme nastavili přímo před ono slavné koloseum, kde se nám i k našemu štěstí podařilo rychle ukořištit parkovací místo. A pak to přišlo… Jak jsem vystoupil z vozu a svůj zrak obrátil na onu slavnou stavbu, tak jsem musel říct svoje oblíbené Wow. Jakmile se ocitnete před takto krásnou stavbou, tak jste vždycky rádi, že to můžete vidět zblízka. Ta historie a události spojené s ní vás bijou do očí. To vše jen dokreslovaly sluneční paprsky zapadajícího slunce, které barvili zdi tohoto monumentu do krásně lehce oranžové barvy. Stavbu jsme postupně obešli úplně celou, ale k naší smůle jsme se v rámci probíhající rekonstrukce nemohli dostat dovnitř. Ale i tak jsem mezi zdivem pohlédl a nakoukl dovnitř, abych viděl ty krásné tribuny a pozůstatky spodních sklepů.
Když jsme se konečně nabažili pohledy na arénu, tak jsme zamířili blízkou uličkou na blízké tzv. Forum náměstí, kde jsme omrkli další známou stavbu inspirovanou římskou kulturou. Kdo z vás jste město navštívil, tak už asi tušíte, že šlo samozřejmě o chrám sv. Augusta. Ten už pohledem budí nadšení u všech milovníků těchto staveb a na chvíli vás odsud přenese do římské metropole. Celá stavba už opravdu něco pamatuje, jelikož pochází z roku 2 př. n. l. a stojí na bývalém místě římského městského fóra. Odsud jsme se dále pak vydali na pevnost Kaštel, odkud je nádherný výhled na město. Zde můžete využít kompletní prohlídky jak pevnosti, tak městského venkovního divadla nebo komplexu podzemních městských chodeb. Po tomhle už jsme byli celkem dost unavení a tma přicházela rychle. Využili jsme tedy ještě krátké procházky po hlavní historické třídě, kde jsme se nakonec usadili v jedné z místních restaurací, abychom doplnili energii před cestou na ubytování. Historické centrum města Pula určitě doporučuji při návštěvě Istrie navštívit.
Na předposlední den našeho pobytu jsme měli zařazenou prohlídku původně rybářské vesnice Rabac, která leží ve stejnojmenné zátoce v Kvarnerském zálivu na východě Istrie. Základní informace slibovali, krásné přímořské mestečko, čisté pláže a výborné jídlo v restauracích na místní promenádě. Takže to chtělo určitě opět ověřit… Tentokrát to byl již trochu vzdálenější cíl, ale stále nic hrozného. Autem nám cesta zabrala cca jednu hodinu a najeli jsme cestou tam asi 60 km. Jakmile se k městečku přiblížíte, tak počítejte s větším klesáním na místních serpentýnách, které vás dovedou až do centra tohoto malého městečka. Co je zde bohužel problém a to i díky většímu turistickému zájmu je parkování. Ale i to se nám nakonec podařilo. Bohužel tento den nám úplně nevyšlo počasí a podle toho vypadala i celá návštěva. Procházka podél pobřeží kolem krásných menších lodiček zdejších rybářů byla doprovázena silným větrem a občasnými přeháňkami. I to byl důvod, proč jsme se po dokončení obhlídky městečka přesunuli do malé restaurace, kde jsme si nechali každý připravit místní pochoutku Pljukanci s olivovým olejem a chřestem. To bylo opravdu výborné a na doporučení jsme si ještě nechali připravit místní dezertík Pazinski cukerančič. Jde prakticky o klasické svatební pečivo, které se namáčí do bílého vína a cukru. Takže kromě řidiče se všichni měli hezky. To už bylo také to poslední, co jsme zde stihli a vydali jsme se opět klikatými cestičkami na cestu k ubytování.
Výborné bylo, že cestou se počasí podstatně zlepšilo a začalo naplno svítit slunce. To nás vedlo k rozhodnutí, že se ještě zajedeme podívat do městečka, které máme za humny a kde se nám tak líbilo. Ano jde o Rovinj, který jsem vám již popsal o pár odstavců výše. Tentokrát ale nebylo v plánu se vrátit přímo do města, ale prozkoumat park Šuma, který se nachází v jeho blízkosti. V průvodcích o něm nikde moc nenajdete, ale věřte, že stojí za to se zde projít. Naším cílem bylo projít les a skončit na jeho konci a užít si západ slunce. Proto nás i změna počasí ještě donutila sem v podvečer vyrazit. A chybu jsme rozhodně neudělali. Jakmile vkročíte do parku, tak vás obklopí místní fauna a flóra a vy konečně můžete vypnout a v rámci pomalé procházky relaxovat. Já se přiznám, že tohle osobně vždy potřebuji, abych zase našel sílu vrátit se zpět do městké džungle.
Pokud půjdete parkem a u první hlavní odbočky půjdete do leva, tak se postupně dostanete na malou pláž, která se jmenuje Škaraba. Ta nabízí čistou vodu a podle místních je i vhodná k potápění. Nenajdete zde žádné mořské ježky ani medúzy atd. a tak se můžete v klidu koupat bez bot do vody. My se zde ale déle nezdržujeme a vyrážíme dále směrem k pláži Zlatni. Ta také nabízí průzračně čistou vodu, ale je tvořena velkými kameny, které přístup do vody značně stěžují. Ale při troše hledání i zde najdete vhodný přístup a pak už ji určitě můžete brát jako jednu z nejlepších v oblasti Rovinj. Z ní pomalu přecházíme dále kolem místní restaurace a dostáváme se k samému cípu odkud by měl být krásný pohled na západ slunce. A to se po chvíli také potvrzuje. Slunce společně s mořem ukazují krásnou hru světel, kterou si zvěčňuji pomocí pár fotek a videa níže.
Všichni jsme rádi, že jsme se rozhodli ještě vyrazit sem a cestou zpět k autu jen příjemně hodnotíme pobyt, který nám Istrie poskytla. Před námi byl už jen poslední den, který jsme se rozhodli obětovat v rámci přátelské pohody. A to celodenním grilováním, které doprovázelo balení a příprava na cestu zpět.
Jak jsem psal, tak poslední den jsme strávili v klidu rodiného kruhu a den následující jsme se vydali na cestu zpět. V rámci trasy jsme měli ještě naplánovanou zastávku ve Slovinském městě Koper, který je známí obřím přístavem. Ten nás právě nejvíce zajímal, a tak jsme zaparkovali přímo u něj. Jeho obhlídka nám zabrala asi hodinu, ale stála za to. Obří nákladní lodě v přístavu plněné speciálními jeřáby uchvátí nejedno oko zájemce o techniku dnešní doby. Všude slyšíte drnčet stroje a sirény lodí připlouvajících a odplouvajích z přístavu. Jen za hodinu a půl strávenou zde jsme viděli hned tři. Buď to bylo štěstí, nebo je loďní doprava zde opravdu ve velikém tempu. Nevýhodou dne bylo bohužel opravdu veliké horko, které pochod po rozplánem chodníku nedělalo příjemným. A tak jsme po dvou hodinách ve městě usoudili, že je čas se konečně vydat přímo domů.
A co říct závěrem? Snad jen to, že to byla z mé strany krásná ochutnávka toho, co nabízí za krásy celý Balkán. A teď už vím, že chuť projet ho celý, jsem v sobě našel. Takže jedním z budoucích plánů je se vrátit nejen sem, ale pokračovat dále dolů přes celé Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Srbsko, Černou Horu, Kosovo, Makedonii a zakončit to celé v Albánii. Bude to náročné, ale věřím, že dobrodružství, které nabízí takové krásy… za to určitě stojí.
