Petr Člověk se může rozhodovat, kam by tak mohl vyrazit na podzim. Krásných míst po světě je opravdu hodně, ale já tentokrát možnost volby neměl. Po pozitivních ohlasech na naší komunikaci v rámci WRC Německa, přišla nabídka na další zajímavý event. Tentokrát jsme se měli za motorsportovými zážitky vypravit do slunného Španělska. Přesněji do Katalánska, kde se odehrávala od 24. do 27. října ona slavná Rally RACC Catalunya, která je známá také jako Rally de España. Ta je součástí světového šampiónátu pravidelně, jen s tím, že každý třetí rok svou účast přenechá jiné zemi. To vše v rámci domluvy s FIA. My jsme ale pro tuto akci měli opět jediný úkol. A to odkomunikovat kompletní obsah pro sociální sítě Hyundai Česká republika.
Po dohodnutí všech formalit se zařídili letenky, ubytování, auto na místě a připravili se všechny grafické podklady včetně animací, které na místě budeme potřebovat. Jelikož člověk rally komunikuje pravidelně, tak to pro mě byla práce na cca 14 dní. Vymyslel jsem si hlavní téma, omrkl posádky, které pojedou a připravil si základní informace k nim. Součástí tentokrát měla být i speciální soutěž, která měla běžet po celou dobu akce. Koncept a návrhy byli hotové a zbývalo si jen zabalit pár věcí a vyrazit. Do místa akce jsme měli odletět od dva dny dříve než byl oficiální start shakedownu. Tedy v úterý 22.10.2019.
V tento den jsme se v dopoledních hodinách a s očekáváním nových zážitků vypravili na letiště. Zde jsme rychle prošli celní kontrolou, jelikož jsme tentokrát měli pouze příruční zavazadla. V místě pobytu budeme pouze sedm dní a tak jsme usoudili, že velké zavazadlo nepotřebujeme. Doma se nám podařilo do batohů narvat vše, co jsme v rámci naší mise potřebovali a to včetně fotoaparátu, powerbank a podobných vychytávek, bez kterých se žádný specialista na sociální sítě v terénu neobejde. Měli jsme tedy dostatek času si na chvíli sednou v jedné restauraci a dát si občerstvení než se odebereme přímo do letadla. Dal jsem si tedy jednu příjemnou plzeňskou dvanáctku a užíval si života kolem. Když zahlásili, že se cestující mohou odebrat k checkinu do letadla, tak jsme zaplatili a rovnou se odebrali k oznámenému vchodu. Cestou jsem si ještě říkal…nemám si dojít zde na záchod? Ale nakonec ve mě převládlo uspokojení, že za chvíli startujeme a dojdu si rovnou v letadle. NO… Nebyl bych to ale já, aby vše nešlo podle plánu. Po usazení v letadle se zakrátko už rozsvítili varovná světla o připoutání a připravení se na start. Po krátkém popojíždění jsme ale zůstali stát… Kapitán ohlásil, ať všichni zůstanou na svých sedadlech, že budeme mít krátké zpoždění se startem. Tohle zpoždění nakonec trvalo 40 minut, které pro mě a mojí dvanáctku bylo velikým utrpením. Ona chtěla pořád ven, ale já byl nucen sedět na svém sedadle a čekat, kdy se letadlo pohne, najede na ranvej a vzlétne. Nebudu vám lhát, jaké potěšení bylo, když slyším v reproduktorech. Připravte se… budeme startovat. V mojí hlavě se naplno rozezněli opičky, které aktivně hráli na čineli oslavnou píseň. Konečně. Letadlo nabírá rychlost a my se zvedáme. Neúprosně sleduji nápis připoutejte se a čekám, až konečně zhasne a já budu moci vystřelit směr toaleta. To se po chvilce děje a já pána vedle mě prosím, aby mi uvolnil cestu. Konečně…
Ani jsem netušil, jak si start této cesty krásně zpestřím a jakým mi bude do budoucna ponaučením. Zbytek cesty pak už šel podle plánu a my tak kolem třetí hodiny dosedli na ranvej v Barceloně. Když jsme mířili k východu, tak jsem ještě zpozoroval upřený výraz dvou policistů na mě. Jen jsem si pomyslel… jasný, tak teď mě ještě můžete vytáhnout z davu a zbrdit náš hladký průchod. Naštěstí po příblížení k nim asi zpozorovali moje tričko WRC a věděli, že jde jen odalšího z fanoušků této velké akce. Ostatně po letištní hale viselo množství plakátů, které na WRC lákali.
Byli jsme konečně venku a tak přišel na řadu první úkol. Vyzvednout auto z nedaleké firmy, kam měl údajně každou chvíli zdarma zavážet klienty malý mikrobus. Bohužel, ať jsme hledali jak jsme chtěli, tak jsme tento mikrobus nenašli a museli tak zvolit cestu taxíkem. A musím říct, že na to, že půjčovna vozidel byla vzdálená cca 3 km od letiště, tak jsme zaplatili nehezkých 20 €. Bohužel už tak jsme měli zpoždění kvůli letadlu a hledání, že nebyl čas cenu více řešit. Naštěstí uvnitř půjčovny šlo vše velice rychle a pán nám během pěti minut předává klíčky od krásného bíleho Citroenu C3, který měl být naším parťákem po celou dobu akce. Vydáváme se tedy na další část naší cesty a to v rámci přesunu do hlavního místa dění celého eventu… městečka Salou. To leží na pobřeží Baleárského moře a je tak po celé léto výborným střediskem, kde tráví svou dovolenou tisíce turistů z celé Evropy. Tato sezóna však vždy končí koncem září a v říjnu se z tohoto místa již stává město duchů, kde o turistu nezavadíte. To ale neplatí samozřejmě pro event WRC, kdy vše na chvíli znovu obživne. 🙂
Když vyjíždíme z Barcelony, tak je počasí nádherné a sluníčko nám ještě stále ukazuje svou sílu. Ačkoliv je už říjen, tak teploty zde jsou kolem 20 stupňů a my si tak užíváme otevřených okének a svěžího mořského vzduchu. V rámci přiblížení k Salou nevolíme dálnici, ale přímořskou silnici, kde najdete krásné výhledy na pobřeží. Výhodou je také to, že nemusíte platit mýtné za dálnici, když byste jsem jeli jako turisté a ne pracovně. My jsme sice s mýtným počítali v rámci rychlých přesunů, ale jako milovníci přírody a oddaní cestovatelé jsme s Pájou i tak zvolili tuto cestu. Zde jsme využili dvou vyhlídek, abychom si udělali nějaké fotografie. U druhé jsem si již všimnul velké oblačnosti nad mořem, která ale byla ještě v dálce. Bohužel právě ona měla veliký vliv na další události. Po asi čtyřiceti minutách jízdy zastavujeme u sítě rychlého občerstvení, kde nakupujeme více jídla, abychom se pořádně najedli.
Část si necháváme zabalit s sebou, abychom měli i na později. Když odjíždíme od restaurace, tak už se obloha zatahovala, aby po pár minutách na nás už spustila zatím lehký deštík. Jakmile jsme se však příbližili k místu našeho ubytování v Salou, tak už začalo pršet hodně. Bohužel majitel apartmánu, kde jsme měli být, nám volal, ať si zajedeme pro klíče do vedlejší vesnice Cambrils. Ta byla vzdálena jen deset minut jízdy a tak to nebyl problém. Bohužel během té doby se situace radikálně zhoršila a liják už začal být opravdu veliký. To nám moc nepřidalo, když jsme se snažili najít dům, kde jsme měli převzít klíče od apartmánu. I to se naštěstí po chvíli zadařilo a my se tak konečně mohli vydat zpět k našemu ubytování.
A cesta to byla opravdu hrozná…Nejenom, že stěrače pomalu nestíhali a my museli jet maximálně 20-30km/h, ale i voda na městských silnicích byla vysoko. Bohužel ani kanály v tu chvíli vůbec nestíhaly odvádět veškerou vodu z této průtrže pryč. Projíždíme tedy pomalu a rozrážíme velké množství vody. Celá situace v tu chvíli trochu připomíná průjezd záplavovou zónou v období dešťů kdesi v Číně. No byli jsme rádi, že jsme nakonec dojeli v pořádku a zaparkovali u výškové budovy, která byla postavena přímo u zdejšího pobřeží. To v tu chvíli nebyla nejlepší věc, ale mě uklidňoval fakt, že náš apartmán je umístěn v sedmém podlaží a tedy vysoko nad úrovní moře. Vystoupili jsme z auta a všimli si, že parkujeme na zákazu. V tu chvíli říkám Páje, ať to neřeší, že nejdříve zjistíme, který byt je náš a poté to přeparkujeme dále. No a to jsem ani netušil co nás ještě čeká… Jako by nestačilo, že při příchodu do budovy nic nefungovalo, ale nikde nebyl ani živáček. Dům se pravděpodobně používá hlavně přes letní sezónu, kdy v něm funguje i recepce, ale teď ani u té nikdo nebyl. Výtahy vypnuté, světlo nefunguje a já už si říkal, že nás někdo jen hezky napálil. Viděli jsme jediné a to, že náš apartmán je umístěn v sedmém patře.
Takže jsme se vydali s mobilem v ruce se zapnutým světlem po schodech nahoru. Na patře bylo asi deset bytů, ale žádné neměli označení s číslem. Takže jsme volali majiteli, kteří nám sdělil, ať to zkoušíme přímo. No zkoušeli jsme, ale nijak nám klíč nepasoval do žádného z bytů a tak znovu voláme. Pán nás poté přímo navádí a já klíč znovu zkouším… Naštěstí tentokrát to již jde a my jsme konečně uvnitř. Bohužel nejde elektřina a my jsme tak odkázáni jen na baterky v mobilech, které jsou ale po celém dnu prakticky vyšťavené. Naštěstí máme naše powerbanky, které jsou opět naším zachráncem. Jediné co mě znepokojuje je, že budovy naproti svítí a já si říkám jestli to není tím, že náš barák už je vypnut. Majiteli a jeho vysvětlení pořádně nerozumíme, a tak volám na booking.com, kteří ubytování zprostředkovali. Zde se dozvídám, že majitelce zavolají a ozvou se zpět. Po chvíli volají, že majitelka to nezvedá… Následně nám paní sdělí, že jim dnes už v ČR končí služba a že se bohužel už musí rozloučit, ale že dostupný budou opět zítra. Trochu oponuji a paní sděluji, že jsme v budově, kde nic nefunguje, nemáme elektřinu a potřebovali bychom informace. Bohužel paní nám pouze sděluje, že musíme čekat… Naštěstí v tu chvíli se zapíná elektřina a my tak již můžeme konečně ukončit tento zajímavý hovor, který nám ukázal, jak tyto služby fungují. Jdeme tedy ven přeparkovat auto do ulice, která je vzdálenější o 200 m od moře a hlavně, kde je již povolené stání každý den. Poté se odebíráme na pokoj, kde dojídáme zbytek našeho jídla z fastfoodu. Ačkoliv standardně to moc nemusím, tak tady nás to zachránilo, jelikož restaurace naproti byla uzavřena a v tu chvíli nebylo možné dojet někam dále. Pak už nezbývalo nic jiného, než si dát příjmenou sprchu a následně pozorovat blesky, v jejichž světle na chvíli vždy spatřím rozbouřené moře na pláži před naší budovou. Po chvíli nás už ale dohání únava, a tak se odebíráme do postele ke spánku. Ten přeruší jen náhlý křik, který ale více neřeším, jelikož ho v tu chvíli připisuji lidem s trochou více alkoholu v krvy.
Přichází středa a já se probouzím odpočinutý a Páji se jen ptám jestli v noci postřehla ten křik. Ta spala tvrdě a odpovídá, že ne. Když tedy vstanu a zvládnu vyřídit kompletní ranní hygienu, tak se odebírám na krásnou terasu. Ta byla velikým lákadlem už při výběru na bookingu, a ze které je nádherný výhled na část pobřeží. Po chvíli si však všímám, že přímo pod budovou je množství vody, ve které jsou nějaká zaparkovaná auta. Vše si natáčím a jsem v tu chvíli opravdu rád, že my se rozhodli auto dát o blok dále. Dále se tedy jen nasnídáme a pomalu vyrážíme ven, jelikož jsme si chtěli nakoupit potraviny a okouknout centrum městečka společně s okrajovou částí, kde se má zítra ráno jet shakedown. Jakmile ale opustíme byt, tak se nám vyskytne výhled na hlavní ulici… Ta je kompletně pokrytá bahnem…..
Výtahy už jezdí a tak pohodlně sestupujeme patro po patře, abychom nakonec vystoupili před budovu. Říkám si, že to musela být opravdu veliká bouře, když je všude kolem takového bordelu a pomalu překračuji nejhorší část s větší vrstou bahna. Když jsme u hlavní silnice, tak už vidíme, že bahnem je pokrytá nejen hlavní silnice, ale i vedlejší. Jdeme na druhou stranu a míříme o ulici dále, abychom se dostali k našemu motorovému mazlíkovi. V tu chvíli se opravdu hodně vylekám, jelikož před námi vidím pohled na ulici, která je pokrytá troskami, bahnem, kusy stromů a keřů… Povídám Páje poběž… V dálce už totiž vidím naše auto, které je o kus dále než jsme parkovali a to v poloze, že je část auta na chodníku a část nakřivo na vozovce. Jakmile doběhnu k autu, tak vidím ty škody… V místě mezi předním kolem a blatníky je množství trosek, které tam jsou tak zaseklé, že ani nejdou vytáhnout. Následně odemykám auto a otevírám dvěře u řidiče… A naplno vidím tu spoušť… Auto je kompletně vytopené, plné bahna, ale naštěstí zůstala alespoň částečně pod úrovní sedaček. Ihned poté otevíráme poklop u motoru a vše je jasné… S tímhle autem se už nikam nedostaneme. V tu chvíli se mi hlavou sune spousta myšlenek, ale vím, že musím zachovat klid. K půjčenému autu v zahraničí vždy přikupujeme kompletní pojištění, abychom nepřišli o zálohu na spoluúčast, která u tohoto auta činila 1400€. A pevně doufám, že se vše podaří vyřešit.
K našemu auto přichází i člověk z blízké prodejny a povídá, že tohle je špatné. Jen přikyvuji… Společně s Pájou ale víme, že musíme situaci začít rychle řešit. Vyndaváme telefon a vytáčíme číslo naší autopůjčovny. Zde paní mluví pouze Španělsky a my se tak nedokážeme pořádně domluvit a situaci jí vysvětlit. Na to požádáme pána, který před chvíli přišel na pomoc. Ten bere telefon, kouká na naše papíry s kompletním pojištěním a sitauci nám pomáhá během pár minut vyřešit. Ukončuje hovor a říká tři hodiny… Ptáme se, copak? A on, že za tři hodiny nám přivezou nové auto a tohle odtáhnou. Konečně přichází chvíle uvolnění a s Pájou jsme strašně vděčný za pomoc. A jak nám pán říkal, tak se stalo. Po třech hodinách telefon, že tu máme nové auto. Jen o několik ulic dále, jelikož je nám policie aktuálně nepustila. Běžíme tedy zablácenými ulicemi až na místo určení, kde na nás čeká opravdu zajímavý pohled. Na úplně zabahněném povrchu je připravené kompletně nové, čistě bíle auto. To ve směsy hnědé, která byla všude kolem, působilo až legračně. Dostáváme klíčky a děkujeme za rychlost.
Následně ještě požádáme číšnika v blízké restauraci, zda by nám neposkytl dva pytlíky na boty, jelikož ty naše byli totálně špinavé. A tak bychom opravdu do tohoto auta jít nechtěli. Ten nám je po chvilce dává a my tak konečně můžeme odjet. Naše cesta nejdříve míří k prodejně obuvy, kde si Pája pořizuje nepromokavé botky, které jsem jí doporučil. Ostatně já si je koupil po letech na rally, až těsně před touto cestou. To Pája ani netušila, jak rychle mě bude následovat. Konečně jsme cítili uvolnění a začali celou situaci, která nastala od včerejšího příjezdu do města, brát s nadhledem. Cestou zpět, jsme tedy již s klidnější hlavou, navštívili místo, kde měl následující den probíhat shakedown… No v tu chvíli byste neřekli, že to bude vůbec možné. Trať byla hodně rozbahněná a jezdila po ní odklízecí těžká technika, která se snažila bahno odstranit a vodu z některých míst odčerpávat. V tu chvíli nezbývalo bohužel nic víc, než věřit, že se to povede. Následně jsme se pěšky odebrali do servisního centra WRC, které bylo nedaleko. To leželo ihned vedle místního zábavného parku, který vás ihned upoutal svou horskou dráhou v tématu Ferrari. Upřímně tento druh zábavy mě tolik neláká, a tak ho rád pouze pozoruji. Jakmile jsme ale vkročili do servisu, tak jsem byl konečně ve svém. Krásné speciály, usměvavé hostesky a samozřejmě také výborné jídlo. To vše máte v tu chvíli kolem sebe… Tato spojitost příjemných věcí utváří tu jedinečnou atmosféru, kterou oceňují všichni milovníci rally. Areál jsme prošli celý, abychom přesně věděli, kde jsou rozmístěné všechny posádky a byli tak připraveni na naší komunikaci.
Po opuštění bran jsme již zamířili do centra na pobřeží, kde jsme si ještě krátce prohlédli místo zítřejšího zahajovacího ceremoniálu. Tento den byl náročný a tak jsme ho zakončili, alespoň výbornou večeří v místním podniku se sklenkou dobrého pití. Pak už jsme se odebrali rovnou na ubytování, abychom šli včas spát. Shakedown byl totiž plánovaný už na desátou hodinu dopoledne a my tam chtěli být včas. Takže tento den jsme si už řekli jen dobrou a ztratili se v našich snech. Já si teda přál už jen to, aby se neopakovalo, to co dnes. A bohužel musím, říct, že spaní jsem neměl vůbec klidné. Neustále mě vlny dopadající na pobřeží budili. Byl to asi ten vnitřní strach, který byl uvnitř mě. Naštěstí jsem nakonec usnul a probudil se až ráno.
Páteční den začal hezky. Už jen to, že svítilo slunce a obloha byla modrá naznačovalo pohodový průběh. Venku už nebyla žádná auta pod vodou a já tak mohl v klidu s Pájou posnídat na terase a užívat si výhledu na pobřeží. Pravdou však je, že uvnitř jsme v klidu moc nebyli, jelikož jsme byli v očekávání startu této slavné rally. Takže po snídani jsme se jen rychle oblékli, vzali foťák, powerbanky a vyrazili pěšky k místu shakedownu. To bylo vzdálené cca 4 km, ale auto jsme brát něchtěli kvůli problematickému parkování na místě. Hlavně s Pájou jsme zvyklí chodit aktivně různé pěší tůry a tak nás těch pár kilometrů po rovině ve městě nemohlo unavit. Cesta na místo trvala něco kolem 50 minut rychlejší chůze a zvládli jsme při ní spucovat nějaké sladkosti a jednu housku. Hold hlad z těšení se dostavil. 😀
Jakmile jsme dorazili k místu, tak jsme vůbec nelitovali, že jsme šli pěšky. Auta všude kolem a nemožnost pořádně zaparkovat dávala některým řidičům zabrat. A tak se často ozývalo jen troubení a pokřik. My jsme tohle vše naštěstí překonali jen s pocitem jedné ztracené housky a nějakého gramíčku tuku z břišních zásob. Zde jen upozorním, že ty bohužel nemáme moc veliké, a tak s nimi musíme nakládat rozumně. Konečně to ale bylo před námi… A narovinu říkám, že byste nepoznali, jak dokázali pořadatelé od včerejšího dne dát do kupy celý prostor včetně šotolinové části určené pro rychlostní zkoušku. Zde jen objasním, že španělská rally je tzv. rally všech povrchů. Tedy jediná, kde se kombinuje šotilina a asfalt. Takové Německo bylo jen o asfaltkách a Sardinie zase jen o šotolině, ale o tom až někdy příště.
Jelikož se pomalu blížila desátá hodina a s ní spojený start, tak jsme si rychle našli místečko, odkud byl výborný pohled na hlavní část. Zde byl vynikající pohled na příjíždějící speciály do první zatáčky, odkud se vyřídili cca 80m proti vám, aby před vámi opět zabočili ihned do další zatáčky a pokračovali v malém esíčku přes areál dále. Je to krásný pohled, opět ten zvuk, to bahno, které lítá všude kolem, když vůz řeže zatáčku. Byla to paráda a naše motorová srdce opět věděla, proč měla vytrpět trable předešlých dnů. Postupně jsme se prošli kolem celé tratě a viděli tak i mírný skokánek krátce po startu, který následně střídá krátká rovinka. Ta končí právě u již zmiňovaných zatáček na průjezdu hlavní částí celého shakedownu. Zde je také úplně nejvíc lidí a nelze se ničemu divit. I za mě to vlastně byla nejlepší část.
Když už jsme měli dost materiálu, tak jsme se odebrali opět do servisu. Dnes už to byla o poznání zase větší atmosféra, než předešlí den. Ale tak už to bývá vždy… Jakmile rally vypukne naplno, tak už je fanoušků všude kolem hromady. Zde jsme opět natočili nějaký materiál, který jsme sestříhali a vypustili do světa. Hodinky v té době ukazovali nějakých 14:30 a my tak ještě měli hromadu času, než začne slavnostní ceremoniál. V plánu jsme však měli ještě autogramiádu, která měla startovat už v 17:00 a tak jsme tam potřebovali být dostatečně brzy, abychom měli dobrá místa. Takže jsme si koupili nějaké občerstvení v rámci pozdního oběda a odebrali se čekat. Ačkoliv jsme zde byli pracovně, tak jsme neměli kompletní přístup všude a museli si tak vše vystát jako standardní diváci. Ostatně jsme na to zvyklý a nikdy nám to nevadilo. Co bohužel nás velice zklamalo byl fakt, že na místě jsme byli dvě hodiny dopředu, abychom měli jistotu, že se k posádkám dostaneme. Bohužel pořadatelská služba tohle nezvládla a tak nás těsně před začátkem množství lidí, kteří přišli ze stran fronty předběhlo. Člověk se cítí tak trochu podvedený a nechápe drzost a neohleduplnost ostatních, kterým nedělá problém předbíhat. A jak jsem si myslel, se také dělo…. Autogramiáda začalala a my, kteří jsme stáli slušně frontu jsme nakonec neměli šanci stihnout se dostat dál a vysněné podpisy získat. Mrzelo mě to hlavně kvůli Páje, která si je moc přála mít na našem speciálním tričku. To jsme ostatně přivezli jen pro tento účel, jelikož jsme chtěli mít závodníky v čele s Loebem, Sordem, Neuvillem a jejich navigátory společně na jednom tričku. Zde seto díky neohleduplnosti nepovedlo, ale i tak jsem byl připraven bojovat, abych jí to splnil.
S větší dávkou zklamání jsme pozorovali, jak autogramiáda končí. Pája se ještě pokusila přemluvit ochranku, aby jí pustila mezi posledními na pódium, ale nepovedlo se. Natož mezi nás někdo hodil, alespoň podpisové kartičky, na kterých jsme ukořistili pár závodníků. To ale naše zklamání nezmenšilo… Ale co můžete? nic… Připravili jsme se na oficiální slavnostní ceremoniál, abychom vše dobře natočili a zachytili atmosféru. Ten začal kolem sedmé hodiny večerní a trval něco přes hodinu. Ukázali se na ní všechny hlavní hvězdy eventu v čele s vycházející estonskou hvězdou Tanakem, který v tu dobu reprezentoval barvy Toyoty. A právě zde ve Španělsku mohl potvrdit titul Mistra světa pro ročník 2019. Zbytek večera jsme si již užili ve spokojenosti místní bouřlivé fanouškovské atmosféry.
Pátek byl první ze tří závodních. Už žádné testování, ale ostré rychlostní zkoušky, kde jde o každou setinu. V plánu jsme měli vždy stihnout minimálně jednu dopoledne a jednu odpoledne. Naší první páteční byla s 38,85 km nejdelší zkouška celého eventu, která se vedla od La Fatarella s koncem u krásné vesničky Vilalba. Tu jsme si i my zvolili, jako naše místo návštěvy. Už při příjezdu k ní vidíte nádhernou věžičku místního kostela, která je vidět už z dálky. Malé klikaté silničky jsou sice problém na zaparkování, ale my jsme to vyřešili parkováním cca 400m za vesnicí na blízkém poli. Takže se pak stačilo jen kousek pěšky vrátit a vyrazit na již organizátory značenou cestu k rychlostní zkoušce. Ta vede, jak jinak než po členitém terénu, kde je hromada kamenů, které následně přechází v šotolinu. Přesně jak to tady má být. 🙂
Po asi 500m dorážíme na první místo u zatáčky. To tvoří tři až čtyři metrů vysoká skála nad silnicí, která už je obsypaná fanoušky. Po chvíli obhlížení vidím, že místa směrem od příjezdu jsou již plná a nacházím si tak nové místo uvnitř zatáčky. To se později ukáže jako výborná volba. Páju posílám asi o 100m dále proti směru jízdy k rovince, která vede z vesnice. Oba si potvrzujeme viditelnost pro natáčení a nezbývá už nic jiného než čekat na první speciál.
To netrvá dlouho a již v dálce jsou vidět oblaka prachu, která stoupají po průjezdu vzhůru. Už se to blíží! Držím v ruce kameru s nastavením na slow motion, abych mohl případně průjezd po štěrku kolem mě zpomalit. Po chvíli už slyším blížící se zvuk motoru speciálu WRC, kteří míří z údolí směrem k vesničce. U té zatočí do ostré zatáčky doprava, aby následně zamířil po 200m dlouhé rovince kolem Páji směrem ke mě. Zde ho čeká odbočení vlevo, které zvládá bravurně a já si tak mohu vychutnat nádherný pohled na průjezd kolem mě. Všude kolem létají kamínky a já vždy myslím jen na dvě věci… Krásně to natočit a pak na to, jaká procentuální možnost, že mě zasáhne kámen tam, kam nejméně chci? Naštěstí do dnešního dne, mě nic záludného v tomto směru nepotkalo. Pak už to sviští auto za autem a já si opět vychutnávam různé druhy pohledů.
Když projede poslední speciál kategorie WRC, tak se přesouvám za Pájou k rovince, kde natáčím a fotím další speciály kategorie R5, které bojují v soutěži v rámci WRC2. Po chvíli se ještě s Pájou rozhodujeme a jdeme podél rovinky až k vesnici, kde je již zmiňovaná první zatáčka po příjezdu z údolí. Odsud je ještě lépe vidět, jak v dáli sviští po prašných cestách další speciály. Musím uznat, že i zatáčka zde měla hodně do sebe. Krásná, prudká, kterou už musíte říznout. Zde jsme si to vychutnali dostatečně a tak stříháme obsah a publikujeme s informacemi o pořadí do světa.
Na odpoledne jsme si naplánovali zkoušku s označením Horta – Bot. Ta začínala kolem 16 hodiny a bylo tak dostatek času na přejezd. Slunce pálilo a horko se udělalo pořádné, ale to nám nebránilo si den užívat. Tady jen upozorním, že vždy mějte u sebe dostatek vody a jídla. Rally je jeden veliký maraton a moc často se do klasických restaurací přes den nedostanete. Teda pokud chcete mít dobrá místa a něco vidět. Když jsme se blížili ke zkoušce, tak jsme museli sjet z hlavní silnice na menší zaprášenou cestu, kterou se přibližujeme k našemu bodu. Kolem prašných cest již stálo dost aut a před námi to nebylo o nic lepší. Rozhodli jsme se tedy ho ponechat na dobrém místě a dál pokračovat pěšky. Hrozilo totiž, že při výjezdu auta proti nám, bychom už neměli kam uhnout a museli bychom déle couvat. Zbytečně by nás to zdrželo a jak už jsem psal v článku Malý úvod – Aneb seznámení se mnou, mojí prácí a koníčky, tak rally máme rádi i proto, že při ní nachodíme množství kilometrů a objevíme místa, kam bychom se nikdy sami nevydali. Jednoduše… proto i nás cestovatele baví občas zavítat na rally. 🙂
Přímo ke zkoušce to byl asi 1 km svižné chůze v terénu, který ukončil mírný svah dolů. Zde jsme zvolili místo, které se nachází na začátku její poslední třetiny. Je zde výborná viditelnost, kdy si můžete speciály prohlédnout už ve chvíli, kdy naproti cca 300m daleko vyjedou ze zatáčky. Ihned poté odbočí doprava a míří přes dlouhou rovinku dále. Od zatáčky naproti svou jízdou k vám vytvoří písmeno U. Cestou na chvíli zmizí za stromky, aby se následně vynořili a postupným zatáčením se dostali na rovinku, kde stojíte vy. Zde si krásně vychutnáte blízkost speciálů a jejich jízdu kolem vás. Po chvíli, kdy toho máte tady dost, tak ještě doporučuji se přemýstit o 100m dále po směru, kde je další zatáčka doprava. Vy můžete poté trať pozorovat z mírného svahu, odkud je dlouhý výhled, než vám speciál zmizí z dohledu. Tady se nám opravdu líbilo a materiál byl díky blízkosti trati výborný. Pro dnešek hotovo a hurá zpět k autu. Ke konci dne jsme se už cítili vyčerpaní a hlavně díky celodennímu pobytu na slunci, ale nic co by nás mělo zastavit. Po příjezdu na hotel následovala večeře na terase, sprcha, ???? a spánek. 🙂
Sobota měla být pro nás trochu výjimečnější… Nejdříve nás čekala dopolední rychlostní zkouška El Montmell, která je známá výborným asfaltem, ale s velmi úzkými cestami. Hodně se u ní kombinující rychlé a pomalé úseky, přičemž vrcholem je kombinace ostřejších zatáček a klikatých úseků. Tam jsme si to opravdu užili, jelikož náš úsek patřil k těm rychlejším a speciály kolem nás opravdu svištěli na hraně omezovače. Jinak ale nešlo o nic významnějšího, jelikož parkování bylo prakticky hned u zkoušky a místo standardně řízeno pořadatelem. Nám to ale nevadilo, protože vrchol měl přijít odpoledne…
V plánu totiž byla speciální rychlostní zkouška, která se jela přímo u pláže v Salou. Na tu jsme se výborně připravili, jelikož jsme si jí chtěli užít na maximum. Auto jsme nechali u ubytování a k pláži došli samozřejmě pešky. Sebou jsme si vzali deku, něco k občerstvení a hlavně dobrou náladu. Samotná zkouška začínala kolem 17:30 a my na místě byli už kolem 15:30. Ale neudělali jsme to jen tak, že bychom se nudili. Tato zkouška je zde vyhlášená a tak je to vždy boj o každé místečko poblíž ochranného zábradlí. My jsme to ale nepodcenili a mohli si ještě v klidu vybrat jedno z nejlepších míst. Dali jsme tedy deku na písek, vyndali pití, svlékli se do plavek a v rámci opalování čekali, než to vypukne. Dlouho to vypadalo, že fanoušci snad nedorazí, ale největší nápor začal v poslední hodině čekání. My už jsme cca 20 minut před začátkem sklidili i deku, abychom uvolnili více místa i pro ostatní. A když už nás míjelo poslední auto předjezdců, byli jsme naplno připraveni. Vrtulníky na obloze, zvuk řvoucího motoru a bylo to tady.
Zkouška vede celým centrálním parkem a je propletena množstvím umělých zatáček vytvořených pořadatelem. Rovinka u pláže kde jsme byli my, byla asi nejdelším rovným úsekem s jasným výhledem. Ten zakončovala ostrá zatáčka, kterou každý závodník zvládl s lehkostí zatažením ruční brzdy a správným natočením. Někdo lépe, někdo hůře, ale každý kolem nás projel v pohodě. Upřímně u této zkoušky jde hlavně o zábavu a veliký rozdíl ve vteřinkách zde nenaženete. Za nás ale celkově veliká spokojenost. Já asi nikdy nezapomenu na záběr, kdy natáčím vrtulník nad mořem, poté se otočím a rovnou se zaměřím na projíždějící speciál. To je pro mě dnes už legendární kousek, na který rád vzpomínám. Výhodou této rychlostní zkoušky je, že se poté můžete jít přes ulici najíst do mnoha restaurací a zapít další úžasný den na rally.
Neděle byla posledním dnem, který je z části zkrácený, jelikož se jede již omezené množství zkoušek, aby pořadatel stihl odpolední ceremoniál. Pro nás ale den začal už v 5 hodin ráno cestou k zatím uzamčenému vchodu do servisního centra. V plánu jsme totiž měli ukořistit závodníky a jejich podpisy v rámci ranních přejímek. Jenže vše nešlo podle plánů… Ačkoliv jsme zde byli o hodinu dříve, tak kolem 6 hodiny nikdo neodemykal. Byl jsem už lehce nervozní, a to i z důvodu, že právě tuto noc se měnil letní čas na zimní. Jen jsem si představoval, jak odpovědný pracovník doma spí, protože si nepřeřídil hodinky. Když už jsem hledal místo na přelezení plotu… Ano pro Páju jsem byl ochotný udělat už cokoliv, tak na mě zařval další fanoušek, že kličník dorazil. Hurá Pačes z pevnosti Boyard je tady a my můžeme utíkat za indicií. Cesta vedla rovně, ale okamžitě po otevření jsem s Pájou zabočil doprava po travnaté cestičce, kde se správně nemělo chodit. Ale šlo o čas. Utíkali jsem k parkovišti, jak nám nohy stačili. Když jsme tam dorazili, tak nás zastavila ochranka, že dále nemůžeme… V tu chvíli jsem si říkal… Dělá si ze mě legraci, nebo jak. Jsem diplomatický člověk, ale když ten člověk na naše nalehání nechtěl ani zavolat nadřízenému, tak mi docházela trpělivost. A to hlavně z důvodu, že všichni, co jsme dorazili ráno, mu říkáme, že už je oficiálně otevřeno. Ukazujeme mu program atd. a on nic. Po chvíli ale přichází paní, která nás všechny zachrání. Zvedá telefon a volá. Po chvíli přichází povolení a my jsme tak vpuštěni dále, abychom mohli bojovat o Páji přání.
Nebylo to jednoduché, ale vymyslel jsem plán, který měl šanci na úspěch. Jelikož závodníky můžete oslovit jen před parkovištěm, tak někdo zde musí čekat. Tímto čekatelem byla Pája. Já zatím šel po areálu zkontrolovat, kdy i závodníci Hyundai vyrazí pěšky ze sevisu vyzvednout svá auta. Neustále jsem měl na telefonu Páju, abych jí sděloval informace. A netrvalo dlouho a vidím, jak se uvnitř všichni přejí štěstí pro poslední den a vyráží pěšky skrz areál. Páje tedy říkám, ať se připraví a jdeme na to. Cestou jsem potkal samotného Tanaka, kterého jsem si ale nevšímal, jelikož jsem pospíchal za klukama z Hyundai. Pro něj asi překvapení, ale víte jak… Nebyl ještě v týmu. Dorážím za Pájou a už je všechny vidíme. Nejprve k nám míří Sordo s navigátorem, tak je zastavujeme, fotíme se a ihned míříme k Neuvillovi s Gilsoulem. Také zvládáme fotku a očekáváme posledního do party Loeba a Elenu. Ano i ten přichází a my ukořisťujeme poslední podpisy na již dnes cenné tričko. 🙂 Byl jsem opravdu spokojený, když jsem viděl, jak Pája září spokojeností. Za tu dřinu během víkendu si to zaloužila.
Tohle tedy bylo hotové a my měli před námi cestu na poslední rychlostní zkoušku tohoto eventu. Jelikož jsme byli na nohou od rána, tak jsme zvolili i brzkou La Mussara, která měří celkově kolem 20 km. V rámci volby místa pro natáčení jsme vybrali počáteční část etapy, která je dosti klikatá a nabízí krásné pohledy na projíždějící vozy zvládající krásné serpentýny. Pravidelně je v této části i nejvíce diváků, jelikož jde o místo, které je nejblíže vesnici. Zde se nám nakonec podařilo natočit i poslední záběry závodních speciálů předtím, než se o pár hodin později, ukáží na závěrečném ceremoniálu. Vše jsme tedy opět nastříhali a vypublikovali v rámci motorsport maratonu na sociálních sítích, abychom se následně vypravily rovnou do centra Salou.
Před námi byl už jen ceremoniál, který byl naplánovaný na 14:00. Očekáván byl veliký počet fanoušků a tak jsme opět museli být na místě s dostatečným předstihem, abychom získali výborný výhled. To se také podařilo a my tak mohli nabídnout krásné pohledy na všechny posádky včetně vítěze. Ano celou dobu jsem schválně nepsal o průběžných výsledcích, které jsme s Pájou s nervy sledovali. A tentokrát se to podařilo! Vítězem celé rally byl závodník Hyundai Motorsport Thierry Neuville s navigátorem Nicolasem Gilsoulem. To jsme si přáli, jelikož po Německu, kde kompletní bednu ovládl tým Toyoty, jsme chtěli zakončit komunikaci radostně a s úspěchem. V rámci oslav Thierry předvedl krásné hodiny ve smyku několikrát za sebou, aby následně za velkého potlesku najel na rampu. Pak už následovali jen ovace, předání pohárů a konečně i zasloužená sprška šampaňského. Bylo to za námi… Další podnik, který jsme zvládli naplno odkomunikovat. Bylo to krásné, ale i fyzicky strašně náročné. To na tom jediné nikdy není vidět, dokud si to člověk nezkusí. Neustále jste ve stresu, aby se vše povedlo, aby jste chytli správný záběr, aby jste správně vypublikovali, aby jste měli připojení, aby jste nenahráli něco jiného atd. Ale v celku, když tohle dáte, tak je to krása.
Druhý den jsme se ještě vypravili do Barcelony na výlet, abychom následně v úterý odletěli zpět do Prahy plni nových zážitků a emocí. Věřím, že se vám to líbilo a prosím neudělejte stejnou chybu jako já… Na tu totaletu si zajděte ještě před usednutím do letadla. Tak ahoj příště.
