Petr Poprvé je vždy jen jednou. Pak už je to jen lepší nebo horší, ale už tak nějak vždy víte, co tak očekávat. Dnes vám popíšu takové své poprvé z hlediska návštěvy WRC (Mistrovství světa v rally). Šlo o celkem důležitou událost v rámci mého profesního vývoje a pohledu na rally.
Vše začalo v létě 2019, kdy jsem za sebou měl komunikaci MČR v rally v Hustopečích. Po návratu jsem si v práci jako vždy, sumarizoval výstupy a kontroloval, zda se podařilo vše, co bylo v plánu atd. V tu chvíli mi přišla do pošty tisková zpráva od našeho klienta Hyundai CZ, ve které byla rozepsána data o složení pilotů pro plánované události v rámci druhé části soutěžní sezóny WRC. V tomto kalendáři mě ihned zaujalo srpnové datum spojené s eventem v Německu. V hlavě se mi v tu chvíli objevila myšlenka…. Co využít všechny naše dlouholeté zkušenosti v rámci komunikace MČR v rallye i pro české zastoupení automobilky Hyundai, jejichž tým v seriálu startuje. Přeci jen v tu dobu jsme se soustředili hlavně na čistou komunikaci automobilů a zprávy z rally byly hodně v pozadí. Přitom motorsport byl a je stále na vzestupu a jeho fanouškovská základna je v ČR veliká. Ihned jsem tedy začal zjišťovat bližší informace a náklady spojené s cestou a komunikací. To trvalo pár dnů, po kterých jsem již mohl předstoupit před odpovědné pracovníky z Hyundai a myšlenku jim představit. A světě div se… Zaujalo je to. Nebudu lhát, že jsem to nečekal, jelikož prezentace vycházela z reálných zkušeností a nabízela jen samé plusy. Vrhl jsem se tedy na přípravu, která obnášela kompletní plánování míst, přípravu podkladů, návrhy příspěvků na Facebook, Instagram a stories. Tato příprava zabrala 14 dní intezivní práce, jelikož to člověk chtěl mít opravdu dobré. Přeci jen šlo o velkou věc a naše první WRC. Uklidňovalo mě, že jde prakticky o to stejné, co děláme už léta pro Mogul. Jen větší a o něco složitější díky tomu, že v rámci týmu jsme měli komunikovat tři závodníky najednou. Byla to výzva, ale těšil jsem se.
Když přišel den D a my jsme brzké středeční ráno vyráželi z Prahy, tak jsem byl plný emocí a pocitů. V hlavě jsem si říkal… Jaké to asi bude? Jaké budou tyto speciály na živo? Do té doby jsem je viděl jen v televizi a na internetu. Nebudu lhát, když vám sdělím, že jsem se těšil jak malé dítě na vánoční stromeček plný dárků. Jen mě to trochu brzdila obava, že tam nejedu jen za zážitkem, ale za prací pro globální značku. A zklamat nemohu, jelikož by už další šance nepřišla. Celá událost se odehrávala jihozápadně od Frankfurtu nad Mohanem se servisním zázemím u jezera Bostalsee. A tam směřovali i naše první kroky v rámci seznámení s podnikem WRC. Už při příjezdu nás ohromilo úplně narvané přespolní parkoviště, kde bylo již den před začátkem těžké najít místo. Ale zadařilo se a my tak mohli směřovat přímo do servisního centra celého závodu. To bylo vzdálené cca 10 minut od parkoviště. U bran jsem se akreditovali v informačním centru, převzali vstupy, program a šli dovnitř.
Tuto chvíli bych celou shrnul jako jedno velké WOW. Byl jsem zvyklý na malé a střední stánky v rámci české rally. U Mogulu jsme patřili, společně s továrním týmem Škodovky, k těm největším, ale tady? Nejdříve jsme viděli zázemí továrního týmu Ford, kde byli pod nafukovacími bránami hned čtyři krásné Fiesty WRC. U těch se pohybovalo opravdu velké množství lidí v čele s mechaniky, managery týmu, ale i krásnými hosteskami, které se na všechny kolem smáli. Prohlédli jsme si vše a zamířili o kus dále, kde se už před námi zjevil nikoliv stan, ani nafukovací brány, ale celá jednopatrová budova, kterou tým složí a po skončení akce zase rozloží a převeze dále. Šlo o tým továrního týmu Toyota, kde na nás dívali překrásné speciály Yarisu WRC. Tohle auto se mi v sestřizích z WRC vždy líbilo a na živo je opravdu nádherné. Nemohu ani zapomenout zmínit, že po celou dobu od vkročení do bran servisního centra, jsme stále něco fotili a natáčeli. Vše bylo pro mě nové a jedinečné. Překvapující byl i ohromný zájem fanoušků, kterých se u každé značky tísnilo mraky. A překpavující tedy ani nebylo, když jsme se po asi hodince dostali k servisu vozů značky Hyundai. Ten byl za mě úplně největší, jelikož šlo o dvoupatrovou rozkládací budovu, která jako jediná mohla pouštět část diváků i do svého vnitřního křídla, zatímco zbytek stál a okoukával u jednoho ze tří velikých oken před budovou. Každé okno (3x3m) mělo nad sebou dvě jména a dvě vlaječky.
Šlo o jméno závodního jezdce a jeho navigátora společně ze zemí odkud pochází. Ihned jsme tedy věděli, který speciál je Thierry Neuvilla, Danyho Sorda nebo Andrease Mikkelsena. Plný dojmů jsme se asi po třech hodinách vrátili k našemu autu a jeli se ubytovat do 80 km vzdáleného městečka Kröv. A proč tak daleko? Tím se dostáváme k další novince, která pro nás byla jiná než u rally v ČR. Zde si zvolíme ubytování a většinu rychlostních zkoušek (dále RZ) máme v okruhu do 20-30 km. Zde to ale neplatí, jelikož zkoušky byly opravdu rozloženy v oblasti 100 km. Takže za nás jsme sice servis včetně části čtvrtečních a pátečních RZ měli dále, ale zase sobotní a nedělní zkoušky blíže. Takže šlo o to přežít hlavně dlouhý přejezd ve čtvrtek na Shakedown a poté náročný pátek. Ono když už se dostanete do místa denního programu, tak pak už to tak hrozné není, jelikož jezdíte v okruhu většinou do cca 20-30 km.
A pokud si to dobře naplánujete, tak je to v pohodě. Cestou na ubytování jsme jen zažili ještě nepříjmenou věc, jelikož těsně před námi se stala na dálnici nehoda, která nás o dvě hodiny pozdržela. Co to ale je proti zranění a otřesnému zážitku z nehody, které účastníci mají… My jsme čekání na kraji dálnice krátili přípravou a četbou programu. Jinak zde ještě musím pochválit řidiče v Německu, jak krásně všichni udělali záchranou uličku, která je tak důležitá v rámci příjezdu pomoci. Když se cesta zase zprůjezdnila, tak jsme pokračovali asi 20 km dále a poté sjeli do malebné přírody v okolí řeky Mosel. Zde to byla opravdu nádhera, jelikož vysoké kopce plné vinoték byli všude kolem nás a my si tak postupné sjíždění v serpentýnách směrem k řece naplno užívali. Nebudu lhát, když řeknu, že jsem se cítil jak na krásné dovolené. Což se ještě více umocnilo po příjezdu do krásného rodinného penzionu. Zde nás ubytovala starší paní, která na nás byla velice milá a člověk se tak cítil opravdu vítaný. Mohl jsem si tedy v klidu vybalit vše včetně potravin, které zabíraly velikou část našeho vozu. Upřímně nikdo z nás není nějak extra veliký jedlík, ale člověk nikdy neví, co nastane a je lepší být připraven… Horší na tom bylo, že rovnání v ledničce a kolem mi zabralo cca hodinu. Jelikož to byl opravdu dlouhý den, tak jsme podnikli ještě krátkou procházku po okolí penzionu, najedli se a šli spát.
Když jsem se druhý den probudil, tak jsem hned věděl, že je čtvrtek a na programu je SHAKEDOWN. Před námi je tedy konečně ten očekávaný den. Poprvé uvidíme na živo ty závodní bestie požírající každý metr rozpálených, ale krásných německých asfaltek. Silnice všude kolem byli totiž opravdu ve výborném stavu a jen jsem si tak říkal, že bych se nezlobil to mít i u nás. 🙂
Ale zpátky k věci…. Vstal jsem, dal si sprchu a snědl nějaké ty vločky k snídani, aby přeci jen něco ubylo z našich armádních zásob. Poté jsem uchopil foťák a mobilní telefon, který je naším hlavním náčiním při tvorbě obsahu. Vše jsem měl třikrát zkontrolované, aby nedošlo k tomu, že bych připravené vizuály a grafické podklady zapomněl doma. Nic nám tedy nebránilo vyrazit směr Mosberg, kde měl od 10 hodin začít tolik očekávaný shakedown. *Pro ty, kteří přesněji neví o co jde… Jedná se o nesoutěžní část programu, ve které závodníci zkouší při průjezdu svůj speciál a jeho nastavení, aby při ostrých zkouškách předešli problémům. Bohužel ne vždy se to podaří. 🙂
Na místo jsme dorazili o hodinu dříve, abychom zaparkovali a našli si vhodné místo k pozorování. Při příjezdu k parkovišti nás zastavil pořadatel, aby od nás vybral 2€ za parkovné a navedl nás na parkovšitě na blízké louce. Říkal jsem si fajn, teď už budeme mít vyřešené i parkovné pro další dny. Jelikož vstupenky nám platily na kompletní program od čtvrtka do neděle. Takže dobrá nálada byla na místě a šli jsme do akce.
Nejprve jsme následovali šipky organizátora, které nás po 5 minutách dovedli na sledovací místo, které již bylo celkem plné diváků. Chvíli jsme počkali než projelo kontrolní auto, abychom viděli, jaký je pohled na průjezd. A upřímně nebylo to moc dobré. Z České rally jsme zvyklý hledat si místa přímo v terénu a dostávat se tak blízko k závodní trati. Samozřejmě vždy v rámci bezpečnosti. Tedy nikdy nestát pod horizontem, úrovní silnice, za zatáčkou atd. to vše máme za roky praxe nacvičené. Ale tady? Tady jsme nevěděli, co si můžeme dovolit. Přesto jsme se obrátili a šli zpět okouknout prostor na blízké louce. Cestou po silnici jsme narazili na další potencionální fanoušky, kterých jsme se drželi, jelikož vypadali, že ví, kam jdou. No měli jsme štěstí, že jsme se nedrželi turistů, kteří jezdí na kousek vzdálené jezero kempovat a v okolí vyráží na zajímavé tůry. To bychom asi došli jinam, než jsem chtěl. Po chvíli ale odbočují na louku po vyšlapané cestičce, které nás dovede k nejužšímu okraji potoka. Ten můžeme tedy lehce přeskočit a pokračovat tak dále. Po cca kilometru už vidíme asfaltovou trať, na které jede bezpečnostní vůz a ihned víme, že jsme dobře. Hlava mi říká… už se to blíží! Začínám být lehce nervozní, abych zvládl vše natočit, rychle zpracovat do grafiky a vypustit ven pro české fanoušky. Je 9:50 a na RZ je poslední nesoutěžní vůz organizátora. tzv. předjezdec, který už jede velice rychle a pouští sirény. Tohle je úplně poslední varovný signál, který na rally znamená, že byste již za žádných okolností neměli být na silnici. Pouze v její blízkosti, plně sledovat trať a být připraveni na vše, co sebou rally přináší.
Je 10:00 a já držím v ruce telefon se zapnutou kamerou a očekávám prvního závodníka. Už se to blíží… v dálce slyším zvuk motoru, který je ovšem úplně jiný než u klasických R5. Jednoduše řečeno je krásný. A rovnou prozradím, že mě do dnes vždy přijde jako super včelka, která si to mete rychle do úlu, aby přidala také svůj kousek práce na plástev. V rámci závodu to znamená v podobě poháru pro vítěze. Ale zpátky na louku… Chvíle přichází, zmáčknu record, hraju si se zoomem a v hledáčku již zaměřuji blízkou zatáčku v dálce, odkud se vynořuje krásný oranžovo modrý speciál značky Hyundai. Ihned po výjezdu se auto s lehkostí srovná a pokračuje po dlouhé rovince až na hranu omězovače rychlosti, aby následně začal prudce brzdit a plynule zmizel v další zatáčce. WOW
Tenhle pocit už nikdy nemohu znovu zažít… Vše mi běží v hlavě… Přitom se snažím natočené video rychle zapracovat do vyrobené grafiky a uložit. Po chvíli je hotovo a mohu první obsah z místa publikovat rovnou na Instagram Hyundai. Společně s tím jdou ven i ostatní věci, které byli graficky připraveny dopředu, jako soutěže a seznámení se závodníky. Bohužel vše trvá, jelikož jedním velikým zklamáním byla dostupnost rychlého mobilního připojení všude mimo město. To bylo pro mě veliké zklamání z hlediska komunikace v této zemi. Tedy Německu, kde jsem očekával spíše opak.
Když bylo vše v rámci této části nahráno, tak už jsem byl klidnější. Užíval jsem si každý průjezd kolem mě a těšil se na celý průběh již ostré rally, která startovala ještě týž den večer v 19:08 a to na stejné trati, co aktuální shakedown.
Místo jsme opustili kolem 13:00 a volné odpoledne využili k návštěvě servisu a dodání energie v podobě dobrého jídla v místní restauraci. Kolem 17 hodiny jsme se vypravili zpět RZ, ale tentokrát na jiné místo. V rámci volného času jsme našli další zajímavé body a jedním z nich byla zatáčka kousek po startu na krásném kopci s výhledem do okolí. Zaparkovali jsme a společně s davy fanoušků se vydali do dlouhého kopce nad vesnici, kde jsme si našli své místečko a čekali opět na zahájení. V tu chvíli bylo pro mě vše stále nové a teprve jsem poznával to, co mě až do dnes tak uchvátilo. Stačí jen to, že fanoušků je zde ohromné množství a pochází z celého světa. Helikoptéry vám neustále létají nad hlavou a na každém kroku probíhá prodej všech možných upomínkových předmětů. Ale to hlavní je, že všechny zde spojuje motorsport. Vidíte zde skupiny mladých lidí, kteří si užívají auta a k tomu množství alkoholu, lidi ve středním věku, který si odskočili od běžných starostí, ale i starší páry, pro které rally byla a je náplní celého života. Já už jsem dnes pochopil proč a něco z toho najdete i v článku Malý úvod, aneb …. nebo v některém z dalších popisů zážitků kolem motorsportu. Ale teď zpátky k zatáčce, kde jsme již všichni očekaváli ostrý start celé rally. Chvílemi se vždy ozývalo burcování fanoušků a to v různých jazycích. Já byl rád, že i v češtině, jelikož zde startoval náš závodník Jan Kopecký. K tomu se ale více dostaneme ještě v průběhu celého závodu. Je to tady…
Pod kopcem již je slyšet tůrování motoru před startem, aby následně speciál vyrazil do kopce směrem k nám. Opět zapínám kameru a natáčím krásný průjezd vozu. Následují další a další. Natáčím prakticky vše, aby mi neutekl žádný z vozů Hyundai, které jsme potřebovali mít nahrané. Konečně mám i třetí vůz a mohu začít se zpracováním do grafického podkladu. Během pěti minut je hotovo a kompletní balíček tří stories nahrávám na Facebook a Instagram. Konečně klid, máme hotovo a první den si můžeme odškrtnout. Dodíváme se na další průjezdy a pomalu se přesouváme s davem směrem do vesnice a našeho auta. Cestou do penzionu si ještě projíždím reakce českých fanoušků na obsah a jsem potěšen, že to funguje a ohlasy jsou dobré. Podle všech předpokladů z přípravy to můžete očekávat, ale realita a skutečný feedback vždy přichází, až když to předložíte veřejnosti. Dneska jsme tedy hotový a první ostrý den je za námi.
S dalším ránem přichází první kompletní závodní den, kdy nás čeká návštěva tří z celkově šesti rychlostních zkoušek a s tím spojená náročnost v podobě přesunů mezi nimi. Vybrali jsme zkoušky Stein und Wein, Wadern – Weiskirchen a odpolední Mittelmosel. Každá zkouška z těchto zkoušek se jede v rámci dne dvakrát. Tedy dopoledne a odpoledne.
V rámci našeho plánu jsme to měli rozdělené, že dvě stihneme dopoledne a poté jednu odpoledne. Jinak to ani nebylo reálné v rámci přejezdů. Naštěstí první z nich nemáme úplně daleko. Vyrážíme tedy ihned po snídani, abychom nezmeškali start, který byl plánován na 10:14. Teď už víme, co a jak a při příjezdu ke zkoušce. Ihned hledáme člověka ve vestě pořadatele, který nás navede na parkoviště. Zde k našemu překvapení zjištujeme, že platit 2€ budeme úplně všude nehledě na naše vstupy. Nevadí, přizpůsobujeme se, hledáme místo a parkujeme. Před námi je menší ulice, která vede do kopce. Když jí vyběhneme, tak zjišťujeme, že dle našeho plánu tady je start RZ, ale prakticky nemožné z něj něco natočit. Zbývá nám 20 minut než vyjede první závodní vůz a tak rychle sbíháme zpět dolů do centra městečka a vydáváme se na druhou stranu směrem k lesu, kde by měl být pěkný vracák.
Čas ubíhá, běh je náročnější a batoh se mi zdá stále těžší. Po deseti minutách už vidíme v dálce shluk lidí za páskou, kteří čekají na průjezd vozu. Narovinu, zde jsme bez šance a nezbývá než se vydat po malé cestičce na levém kraji svahu směrem podél trati. Bohužel i zde je již množství fanoušků a terén je opravdu nepříjemný. Všude byli husté pichlavé keře a nízké stromky, jejichž větvičky vás neustále bičovali po těle. Asi jako trest za neodhadnutí situace. To vše stále v prudkém svahu, kde jsme se snažili dostat alespoň o 200m dále. Naštěstí jsme postupovali, ale pomalu, jelikož všude byli již lidé. Najednou slyšíme první vůz a víme, že tento určitě nestihneme natočit. Modlím se, aby to nebylo WRC od Hyundai. Bohužel přes lidi nevidíme a tak ani nevíme, zda jsme jednoho z našich neprošvihli. Hurá!!! Do minuty už jsme konečně na malém místě s výhledem dolů. Není to ale jen tak… Jde o malý nebezpečný kousek umístěný cca 5-6 metrů nad silnicí bez jakýkoliv zábran. A kolem nás zrovna né střízlivý fanoušci, pro které je každý pohyb již v tuhle dopolední dobu náročnější. Není ale čas, jelikož slyšíme zvuk dalšího speciálu. A tak rychle zapínáme natáčení…. Na rovince pod námi se již objevuje vůz naší značky, který krásně vjede do záběru. Ten musím říct opravdu stojí za to, jelikož je nezvykle z pohledu ze shora. Poté projíždí další a další mezi kterými je i další náš. Bohužel jakmile začnou jezdit vozy kategorie WRC2, tak již vím, že první vůz, který stihl projet, než jsme byli na místě, byl také náš a my jsme ho tedy prošvihli. Naštestí to tolik nevadilo, jelikož záběry odsud byly pořád stejné. Hlavním důvodem bylo, že místo pro natáčení bylo minimální. A tak jsme využili pouze jediný. Střih, hudba, grafika a jde se s tím opět ven. Tohle bylo musím říct už na mě trochu více stresu, ale to k tomu patří i v ČR. Jediný co mě štvalo, že jsem se podíval na nohu, kterou jsem měl pořezanou od trní. To byla hold daň za záběr ze shora. Ale žádná věda… vyčistil jsem to vodou a hurá zpět k autu. Jakmile jsme nasedli, tak jsem ihned do navigace zadával náš další bod, který byl už o něco dále.
Naštěstí bylo dostatek času se k němu přesunout a v klidu dojít až na místo startu. Zde ihned prozradím, že to bylo úplně jiné než při první RZ. Parkoviště na blízkém poli bez problémů, přesun ke zkoušce nezabral více jak 10 minut a míst pro diváky bylo opravdu mraky. Šlo o krásnou trať, která byla umístěna mezi loukami s výbornou viditelností a mírným svahem. Závodníci startovali rovnou z příjezdové cesty vedle které vedla krásná stezka k diváckým místům. Mohli jste si tak zblízka prohlédnout, jak probíhá rozehřívání pneumatik před startem, po kterém následoval cca 50 m dlouhý rozjezd a prudké odbočení do prava na krásnou mírně se svažující rovinku. Výhodou této zkoušky bylo, že jste ji mohli sledovat z každé strany a přesun mezi nimi byl řízen organizátory. Vždy tedy po odjezdu speciálu se hloučky fanoušků přesunovali dle libosti a potřeby. Já zůstal asi 50m v pravo vedle směru rovinky s krásným výhledem na první zatáčku po startu. Mohl jsem tak výborně zachytit ostrý start všech vozů a následně pokračovat v záběru rychlé jízdy po svahu až do dalšího odbočení vlevo a postupném zmizení v dálce. Další výhodou trati bylo, že byla vytvořena okruhově a závodníci tak kolem vás projeli vícekrát. Při třetím průjezdu ale před nájezdem na cílovovou rovinkou zabočili do prava, kde zmizeli v blízkém lese, aby následně projeli cílem.
Vše bylo výborně naplánováno a jízdy speciálů šli rychle za sebou. Zpracovali jsme tedy opět naše záběry, nahráli je na sítě a sledovali výsledky průběhu závodu. Ty zatím nebyli pro naše závodníky úplně nejlepší, ale byl to stále teprve začátek a za námi 3 z 19 zkoušek. Takže jsme to více neřešili a užívali si atmosféru. Na tomto místě byla zatím nejlepší, jelikož zde bylo nejvíce fanoušků ze všech navštívených míst. Uchvátili mě i vrtulníky, které jsem si začal natáčet. Musím řici, že piloti helikoptér pořadatele WRC jsou opravdu velcí profesionálové a zručnost jejich práce můžete často vidět v rámci televizních záběrů. Jejich pohyb v nízké výšce nad silnicí je opravdu adrenalinový a jen se dívat na to člověku opravdu stačí… 😀
S touto zkouškou skončila také dopolední část programu, po které se vozy přesunuli do servisu a fanoušci měli hodně čaSU se v klidu občerstvit a přesunout dále. My jsme v rámci našeho plánu navštívili servis, kde jsme natočili záběry přípravy závodních speciálů na odpoledne včetně pozdravů závodníků s fanoušky, kterých bylo v areálu opravdu mraky. Ostatně s naší první středeční návštěvou se to nedalo srovnat. A to už ve středu jsme si mysleli, že je to dost. Proplétali jsme se tedy davem a snažili se ukořistit i zajímavé fotky pro vlastní památku na tuto krásnou událost. Když už jsem byli dostatečně nakrmeni materiálem, tak přišla chvíle nakrmit i naše žaludky. Jelikož jsme měli v plánu jen jednu odpolední zkoušku ze tří, zatím nenaštívenou Mittelmosel, tak jsme měli času celkem dost. Vyhledali jsme tedy na mapě restauraci a vyrazili. Jenže pro příjezdu k ní jsme zjistili, že je úplně plná a místo žádné. Chvíli jsme ještě po malém městečku jezdili a hledali jiné restaurace. Bohužel, když už jsme našli, tak situace nebyla jiná a my tedy následně skončili v obchodě s potravinami. Koupil jsem si tedy alespoň nějaké ovoce a za vděk vzal i bagetu se šunkou a sýrem. To vše jsem zapil nealkoholickým pivem. Oběd jak vyšitý z dlouhých dálničních cest českých rodin do slunného Chorvatska. Ale cíl splněn a energie dodána.
Přišel tedy čas vyrazit na poslední zkoušku, jejíchž výhodou bylo, že se jela kousek od našeho ubytování. Start byl tentokrát plánován na 16:36 a času bylo stále dost na cestu i vyhledání místa pro natáčení. Jakmile jsme dorazili, tak jsme věděli, že tady to bude hezké. Tato část závodu se totiž odehrávala mezi krásnými vinicemi, které jsme zatím neměli čas navštívit, ale jen mezi nimi projíždět. Inu našli jsme místečko přímo v nich s krásným výhledem na silnici. Poté počkali asi 40 minut, abychom si následně v klidu a prakticky sami vychutnali krásné průjezdy. Zde jsem měl konečně i čas vnímat krásnou přírodu kolem sebe, vymetenou modrou oblohu se žhnoucím sluncem a všechny ty bobule vína kolem mě. Jako milovník přírody bych si v tomto kraji dovedl představit příjmenou dovolenou s výjezdem na kolech. Oblast řeky Mossel je proto tento typ dovolené vhodný a všem bych její návštěvu určitě doporučil.
Vše jsme zpracovali, nahodili a vydali se vstříc poslední části dne. Ta už byla mimo pracovní, ale dlouhá. Vyrazili jsme totiž směr letiště Frankfurt, kde jsem měl vyzvednout svou přítelkyni Páju, která na obsahu z motorsportu dělá od začátku se mnou. I díky ní a jejím výborným řidičským schopnostem mohu často zpracovávat obsah při přesunu na další zkoušky. Bral jsem jí tedy jako velkou posilu, která nám měla pomoci v rámci sobotní dlouhé komunikace. Příjezd na letiště byl nakonec celkem jednoduchý a ihned jsme našli parkování. Pája měla každou chvíli dosednout a my tak v letištní hale čekali na ohlášení příletu. Naštěstí šlo všechno na čas a po chvilce se tak stalo. Osobně jsem byl rád, že letadlo je na zemi a já opět uvidím tu roztomilou tvářičku, která nám často pomáhá dostat se na místa, kde my kluci máme obtížnější přístup. Rozumíme si že? 🙂
Pája se asi 20 minut po příletu objevila mezi dveřmi, kde jsme ji s kolegou přívitali a vydali se směrem k autu. Ano a světe dive se, Pája si ihned ošahala volant a my si tak mohli konečně odpočinout od střídavého řízení. Cestou zpět jsme se ještě zastavili v síti rychlého občerstvení, abychom si udělali kulinářskou radost kvalitním tučným jídlem. Následně jsme se vydali vstříc ubytování, které nás přivítalo již za tmy. Takže jsme se jen umyli a šli zahnat naší stále si zvyšující únavu spánkem.
Sobota byla prvním setkáním Páji s WRC. My s kolegou jsme to měli již za sebou, ale já osobně po tolika letech u rally spojenou právě s ní jsem chtěl, aby to zažila také. Tou vyvolenou měla být zkouška Freisen, kam jsme se také chtěli co nejrychleji přemístit. Bohužel vše nešlo podle plánu… Doprava v okolí městečka Freisen kolabovala a čas do startu ubíhal velice rychle. Museli jsme se rozhodnout, zda stát dále v koloně a doufat, že se ke zkoušce dostaneme nebo jí rovnou vypustíme a přesuneme se k následující vzdálené cca 20 km. V rámci týmu padlo rozhodnutí přesunu. Sjeli jsme tedy z hlavní silnice a vyrazili vstříc RZ s název Römerstraße. Během cesty jsem rychle hledal zajímavé body pro sledování. Po krátkém vyhodnocení jsem usoudil, že nejlepší i z hlediska příjezdu bude místo u městečka Marpingen. Měl jít o dvě krásné zatáčky s nájezdem na dlouhou rovinku. A to se po našem příjezdu i potvrdilo. Výhodou bylo, že od parkoviště nám přesun pěšky trval cca 5 minut. Na místě již bylo celkem dost diváků a nejlepší místa u zatáček samozřejmně zabrané. *Jen upozorním, že na této akci jsme neměli novinářské vesty a tak jsme vše natáčeli z hlediska standardního diváka. Nebylo to jednoduché, ale dalo se. A teď zpět* Přišel tedy čas na Páji schopnost dostat se mezi partičky povětšinou chlapů na dobré místo ke sledování. Mimo její tvářičky hraje roli i její výška 165 cm, přes kterou i většina pánů stále vidí. A tak jim nic nebrání ji mezi sebe pustit. 🙂 A povedlo se od Páji dostávat po chvíli zprávu, že je u hlavní zatáčky a připravená natáčet.
Paráda. Já si našel místo u výjezdové rovinky, kde mám čistý a dlouhý záběr po výjezdu. Vše jde na pohodu a každý z nás natáčí výborný záběr. A hned si říkám, že naše rozhodnutí o přesunu se vyplatilo. Tady jsme hotoví a můžeme si společně vychutnat Páji první pocity ze zážitků na MS. Nemusíte dlouho hádat. Jako fanynka motorsportu jí svítí očka už na dálku a její úsměv, když k nám přichází mluví za vše. Je to paráda křičí už z dálky… To vrrrrr a bzučení a lidi tady atd. Zasype nás emocemi a my samozřejmě vše dobře chápeme. Dva dny zpátky jsme zažili to stejné. 🙂 Zpracujeme video, nahráváme a jdeme směrem k autu, kde si cestou pochutnáváme na výborných malinách z keřů kolem stezky. Pája je stále plná emocí, ale její usazení za volant ji trochu mírní. My si tak můžeme v klidu připravovat speciální obsah na odpoledne a těšit se, co přijde dále. Všichni totiž už víme, co je před námi. Dá se říct naše osobní finále v rámci návštěvy totoho eventu. Nemyslím tím teď pracovní, jelikož akce končila až v neděli, kdy se o výsledku rozhodovalo v posledních čtyřech RZ, ale opravdu osobní. Během přípravy jsme totiž zjistili, že nejvíce fanoušků a největší atmosféra je v rámci sobotního odpoledního programu ve vojenském prostoru označovaném ve WRC jako Panzerplatte. Zde se jedou dvě rychlostní zkoušky a každá z nich opět dvakrát. První se označuje jako Arena Panzerplatte a její délka je něco kolem 10,73 km a její velká část je veřejná. Druhou je pak samostatná Panzerplatte s délkou 41.17 km, která ji tak dělá nejdelší RZ v rámci Německo eventu, ale její většina je neveřejná v uzavřeném vojenském prostoru. Nás ale bude zajímat právě ta první. 🙂
Už když se blížíme k místu vnímáme velké množství automobilů, které směrem k oblasti míří. A není tak překvapením, že u bran areálu již popojíždíme ve velké koloně. Organizace je však výborná a vše se daří rychle u vjezdu odbavovat. Překvapením pro nás ale je, že všechna auta jsou směřováná na obří parkoviště. A později zjišťujeme proč. Na všechny fanoušky zde čekají kyvadlové autobusy, které vás rozvezou na přístupná místa a zabraňují tak návštěvníkům v pohybu po zakázaných prostorech vojenského uzemí. Za mě výborné řešení, jelikož bez místní znalosti bychom se asi rychle ztratili. My se u nástupních autobusu zajímáme jen o jedno slovo… GINA JUMP. Mělo jít krásný dlouhý skok, na který jsme se už v Praze velice těšili. Dva řidiči autobusů nám říkají nn, musíte jiným. Ale třetí již potvrzuje… ano, to je v oblasti kam jedu. Jsme rádi, že máme ten správný a rychle nastupujeme. Tísnící se v přeplněném buse konečně míříme k našemu očekávanému cíli. Jízda zabrala asi deset minut a my vystupujeme uprostřed opravdu obrovského množství lidí všude kolem. Snažíme se rychle zorientovat a hledáme cedule a směrováky k Gina jumpu. To se nám po chvíli daří a cedule se směrovkou nás posílá směrem dolů po asfaltové cestě. Kolem nás vnímáme hlavní arénu, kde po celém svahu sedí tisíce lidí, kteří sledují závodní speciály pod nimi. Za mě také krásné místo, ale náš cíl byl jinde. Asi po 30 minutách chůze jsme na místě. Do startu zbývá ještě hodina, ale u celé pravé strany doskoku je úplně narváno. Abych blíže popsal místo, tak auta vyjíždějí po mírném svahu obklopeném stromy do kopečka, který právě střídá malý sestup s rovinkou a loukou kolem. A právě zde auta dosahují těch poutajících skoků, které nás tak lákalo vidět. V tu chvíli nám dochází, že auto před skokem není vůbec vidět a u do skoku bude velice těžké se někam dostat. Neztrácíme tedy naději, jelikož je tu přece Pája a tu rádi posílám do těchto úkolů. Kolega míří nahoru po svahu, kde po chvilce mízi mezi lidmi. Já s Pájou jdeme směrem k nejlepším místum zkusit štěští. K tomu všemu opravdu pálí sluníčko a je velké horko. Před námi vidíme malý keř, za kterým je ihned páska výborný výhled. Když místo okoukáváme, tak zjišťujeme, že je tam i místečko pro dva vedle již silně posilněných fanoušků alkoholem. 😀
Pája jde do akce a ptá se jich zda by se tam nemohla vecpat… Oni k našemu štěstí nejsou proti a po chvíli lezu i já dále. Byla to obrovská výhra, jelikož jsme se dostali do jednoho z mála stínů zde a ještě s fajn výhledem na celý skok. Bylo velikým štěstím, že i přicházející fanoušky před námi se nenapadlo za keř podívat. A hlavně i zde platí líná huba, … V tuhle chvíli tedy zbývalo už jen čekat…. Postupně projížděli bezpečnostní vozy, předjezdci a konečně i ten poslední. Chvíle poslední velké premiéry na WRC se blížila. Byli jsme ve velkém očekávání, jelikož skoky podobné tomuto prezentují videa z WRC prakticky všude. A už je to tady, slyšíme v dálce zvuk motoru, který se různě blíží s tím, jak je klikatá závodní trať v dálce. Najednou je zvuk však ještě blíže a my zapínáme natáčení na standardní režim a slow motion. A najednou šup vteřina dvě… Auto prosviští kolem, dopadá a mizí ve velké rychlosti v následujích stoupání. Bylo to super, ale nemohu se zbavit dojmu, že jsem tak nějak čekal více.
S dalšími speciály vidím, že dlouhých skoků dosahují jen vozy kategorie WRC a ostatní R5 spíše jen lehce nadskočí, aby si nepoškodili podvozek. Není se čemu divit, jelikož každý z těchto speciálů stojí miliony korun. Ale ze záběrů nastříhaných na oficiálních kanálech organizátora to bylo jiné, lepší… Ale i tak jsme byli spokojeni se zážitkem, který byl součástí naší diskuse i při cestě zpět z areálu.
Zde ještě nesmím zapomenout na legendární vrak německé stíhačky, který leží zde na louce a je tak výborným prvkem pro památeční fotografii. Po vypublikování veškerého obsahu náš pracovní den na sociálních sítích uzavíráme a míříme směrem k zastávce busu, kde už čeká hromada lidí. Nemáme už kam spěchat a tak si v klidu povídáme než přijde řada i na nás. Musím jen říct, že svezení v buse, kde se nahromadilo množství fanoušků včetně nás, kteří mají za sebou náročné odpoledne v horku… je také adrenalinový zážitek. A věřte, že po tomto vás už pražská MHD ničím nepřekvapí. 😀
Jakmile jsme zpět na našem parkovišti, tak si dáváme před cestou na ubytování krátké občerstvení a sledujeme vývoj posádek před posledním dnem. Bohužel ten nám radost nedělá. Všechny první tři příčky drží závodníci z týmu Toyota. Bohužel pro naši komunikaci to není zrovna nejlepší prvek, ale s tím nic neuděláte. Osobní radost nám dělá alespoň český závodník Jan Kopecký, který drží první místo v kategorii WRC2. Teď už nezbývá než vyrazit do cca 80 km vzdáleného ubytování se pořádně vyspat na poslední den.
Neděle obsahovala pouze čtyři rychlostní zkoušky a my měli v plánu už pouze jednu z nich, abychom se stihli přesunout na záverečný ceremoniál. Ten jsme si také nechtěli nechat ujít a to ať bude na stupínku kdokoliv. Jelikož je to poslední den, tak balíme všechny věci včetně hromady potravin z našich nesnědených armádních zásob. Když je vše hotové, tak se rozloučíme s majitelkou, poděkujeme za vše a vyrážíme k 10 km vzdálené zkoušce Grafschaft. Bylo to pravdu blízko a tak přesun zabral něco kolem 15 minut. Parkujeme pod velikým kopcem a vydáváme se pěšky skrz vinařská políčka směrem nahoru. Na začátek dne by to byla krásná fyzická rozvička, ale po čtyřech náročných dnech už už cítíte každý krok. Ale zvládnout to musíte a asi po 15 minutách jsme nahoře. Kolem nás krásná silnice, víno a překrásný rozhled do okolí. Dívám se na mapu, že bychom se mohli rozmístit a vyslat jednoho člověka k blízké zatáčce, Páju o kousek dále k další zatáčce a já bych si našel místo někde mezi vínem u silnice, abych zachytil speciál v plné rychlosti opět na hranici omezovače. Po chvilce si to odsouhlasíme a každý vyrážíme na své místečko. Netrvá dlouho a to své optimální nacházím u rovinky, která se mírně vlní přede mnou. Výhled super a pro zachycení rychlosti výborné. Pomocí telefonů si každý potvrzujeme výhled a dosažení pozice. Jsme ready…
Zajímavé na této zkoušce bylo, že doprovodná vozidla a předjezdce nahradila helikoptéra, která létala nízko nad námi a kontrolovala umístění diváků. Zvuk jejího rotoru doprovázela siréna, kterou střídal anglický a německý hlas s doporučením o bezpečném chování na rychlostní zkoušce. Samozřejmě někteří diváci po napomenutí z nebezpečného úseku odešli, aby se po odletu helikoptéry opět vrátili zpět. Je to risk, jelikož tito stáli přímo pod úrovní silnice. S tím nic bohužel vy nic neuděláte a jen si přejete, aby se jim nic nestalo.
Zkouška začíná… Mám připravený foťák i kameru v mobilu a očekávám první vůz. Tentokrát jsem přímo u silnice úplně sám, ale na bezpečném úseku a v pozoru. Takhle to miluji. Slyším ten krásný zvuk a najednou se ve velké rychlosti objevuje první vůz. Jde o Yarise, který kolem jen prosviští. A pak další a další, až nakonec i poslední vůz kategorie WRC. Jo! Na tohle jsem čekal celou dobu… Ten přísun adrenalinu u trati, ta svoboda, ta energie… To je ten důvod, proč na tohle jezdíte a milujete to. Na českých rally jsem to zažil tolikrát, ale tady ne a ne přijít to správné místo, kde bych mohl být bezpečně tak blízko. Až tady! Ty emoce byli pro mě velice silné a já se cítil tak šťastný za tyto momenty a byl jsem rád, že jsem se rozhodl jít právě sem. Když jsem to trochu vstřebal a sešel se s ostaními, tak hned na mně poznali, že jsem byl ve vém živlu. Sice když jsem jim ukázal záběry, jak blízko jsem byl, tak nebyli úplně rádi. Přesto věděli, že vždy jsem na místech, kde tohle je možné a neriskuji více, než je zdrávo.
Po sdělení našich zážitků publikujeme i další materiál a vyrážíme směrem k servisnímu centru, kde se bude odehrávat závěrečný ceremoniál.
Už při cestě tam víme konečné výsledky… Potvrzuje se, že náš tým nebude na stupních vítězů. Nedá se nic dělat a my komunikaci završujeme poděkováním fanouškům za sledování a pozvánkou na někdy příště. Práce je hotová… Ale my samozřejmně na ceremoniál míříme. V rámci kapacity se bohužel už nemůžeme dostat na parkoviště u servisu a auto necháváme v 3 km vzdáleném městečku. Přeci jen času je dost a tuto vzdálenost máme za 30 minutek ušlou. A co nás nepřekvapuje, když dorazíme až k branám, že je všude opravdu hodně lidí. 😀
Ale to nám nevadí, jelikož pracovně jsme vše zvládli a tak si užíváme každou chvilku. Postupně se přesouváme k pódiu, kde ještě není moc lidí a držíme místa. Pája nám skočila ještě pro první normální pivko, které musím uznat, nás trošku dostalo do nálady. Asi kvůli té únavě. Než však ceremoniál v 15:00 začal, tak jsme byli zase ok. 🙂
Hrála dobrá hudba a čas ubíhal rychle, jelikož jsme probírali všechny naše zážitky. Když nastala ta chvíle a komentátor akce konečně pozval na pódium třetí, pak druhou a konečně i první a vítěznou posádku to vypuklo. To, co jsem vždy viděl jen v televizi… Předání velkého poháru, šampaňské, hymny a to vše na světové scéně. Super bylo i předání poháru pro vítěze kategorie WRC2, kterou ovládl Jan kopecký. To nám udělalo velikou radost a všichni společně jsme mohli spokojeně uzavřít naše první shledání s eventem takového formátu. Ten byl nakonec pro mě a Páju velkým začátkem a odrazem k ještě větším osobním i pracovním zážitkům v rámci tohoto krásného odvětví, kterým motorsport bezpochyby je.
Tak brzy naviděnou u dalších příběhů z cestování a eventů. A prozradím, že se máte opravdu na co těšit. Jelikož věci, s kterými jsme se museli vypořádat při našem boji o záběry, stojí opravdu za to. A ještě tu pro vás mám takové sestřihové video, abyste si dokázali tuhle akci živě přesdtavit. 🙂
