Petr Návštěva věčného města Řím byla tentokrát trošku speciální, jelikož šlo o překvapení pro moji Papáju, která měla slavit své kulatiny. Takže přípravy a plánování probíhali v utajení a o cestě se Pája dozvěděla na poslední chvíli… Tedy přesněji den před odletem. Ale vše šlo podle plánu včetně balení a tak jsme mohli druhý den v klidu vyrazit na letiště a těšit se… Co nás čeká.
Osobně jsme návštěvu Říma plánovali již velice dlouho, ale nechtělo se nám podnikat návštěvu v letních měsících, kdy je teplota na procházky po městě opravdu vysoká. Takže se to neustále odkládalo, ale teď jsem si říkal, že by to bylo optimální a to i v rámci oslavy. Let z Prahy trvá necelé dvě hodinky a tak je to cesta opravdu rychlá a než stačíte sníst nějaké ty dobroty, tak jste na místě a čekáte na svůj kufr. Jelikož jsme ale plánovali po prozkoumání Říma vyrazit i dále na jih, tak jsme opět zvolili i vypůjčení auta, které jsme měli zajištěné přímo na letišti. Zde musím přiznat, že než jsem našli pobočku společnosti, tak to chvíli trvalo. Ale jak se říká, tak všechny problémy mají své řešení a po chvíli patrání jsme i tento cíl našli. Menší překvapení bylo, že jsem omylem rezervoval čas vypůjčení na 10 hodinou ráno. No jak asi tušíte, tak náš přílet byl v trochu jiný čas a to v 18:00. A jak jsem se následně dozvěděl, tak společnost drží vůz pouhé čtyři hodiny po rezervovaném čase a poté vše propadá. A to včetně peněžní zálohy. Naštěstí pán na místě byl opravdu hodný a vše stornoval a ihned nám nabídl podobný vůz. Takže se vše nakonec v dobré vyřešilo a my mohli konečně vyrazit do centra Říma, kde jsme měli domluvené ubytování.
Cesta z letiště nám trvala celkem 40 minutek a to musím říct, že to byla doba, kdy bylo město v silné dopravní špičce. Už cestou ale na vás dopadá ta příjemná atmosféra krásných a romantických uliček, kterými projíždíte. A jelikož naše cesta vedla i kolem Vatikánu, tak jsem zatím jen z rychlosti viděl tu nádheru v podobě baziliky sv. Petra. Na tu jsem se těšil opravdu hodně, jelikož jde o nádhernou stavbu. Když jsme se blížili do cíle, tak zbývalo jen najít nějaké parkoviště, které bude v blízkosti našeho hotelu. Ten byl totiž umístěný v jedné z úzkých uliček v centru, kde se nesmí stát. Naštěstí asi 500m od nějak bylo hlídané podzemní parkoviště, které jsme nakonec využili. Ostatně neměli jsme na výběr. Co se týká ceny, tak jde o takovou evropskou klasiku, kdy za každých 24 hodin zaplatíte cca 30€. Ale jiné to není v žádném centru evropské metropole.
Když jsme konečně vystoupili, tak jsme si vzali kufr a podle Google map zvolili nejbližší cestu k hotelu. Jelikož byli všude dlažební kostky, tak jsem raději kufr na kolečkách nesl v ruce. Nebudu vám lhat… Ten bordel, který to dělá, když přejíždíte každou kostku určitě dobře znáte. A ten mi opravdu strašně vadí, tak raději se obětuji a nesu si ho v ruce… 😀 A proč to říkám? Po chvíli kdy jdeme podel místní řeky Tibera a já koukám na mobil si všimnu, že moje tečka se vůbec nehýbe. A to díky chybě, kdy se mi zasekla navigace. Pomohla obvyklá rychlá pomoc v podobě restartu, která mi následně ukázala, že jsem aktuálně již 1 km od hotelu. S tím kufříkem a těžkými batohy trochu nemilé… Ale nedalo se dělat nic jiného, že než se obrátit a jít zase kousek zpět a poté zajít do jedné z uliček a postupně se blížit k místu vyložení. I přes to, že kufr se s každým dalším krokem pronášel více a více, tak mě to stejně nedonutilo ho položit na kolečka a poslouchat ten strašný zvuk, ačkoliv jsem věděl, že by se mi opravdu ulevilo. I přes tento můj osobní boj jsem stačil vnímat malé obchůdky a příjmené restaurace kolem s venkovními terasami, kde i v únoru sedí opravdu hodně lidí. Ze všeho kolem na mě šla ta super pohoda místních… Ta pomalost a ten klid, který já tak neumím prožívat a nějak se k němu přidat. Tohle se prostě musím naučit. Jen tak si sednout, relaxovat a vychutnávat čas. No nic… teď zpátky k cestě, která už konečně viděla svůj dnešní cíl. A tím byl střední hotel umístěný v samém centru města. Hurá jsme tady.
Ubytování na recepci trvalo jen chvíli a my tak konečně vyrážíme malým výtahem do posledního patra, které je umístěné ve třetím podlaží. Když otevřeme pokoj, tak jsme příjemně překvapeni utulností, která z toho všeho šla. Hned jsem si říkal, že tady nám bude hezky. Následně jsme se vrhli na vybalení věcí a jelikož jsme měli už veliký hlad, tak jsme vyrazili ještě ven sehnat něco k snědku. Cesta to nebyla dlouhá, poněvadž jsme skončili asi 100m od hotelu v restauraci, která nabízela…. Ano pizzu a další dobrůtky. Neváhali jsme a každý si vybrali tu svou. Pája si k tomu ještě přidala sklenku bílého vínka a v tu chvíli jsme si již mohli v klidu užívat toho, že cesta je za námi. Když jsme měli plná břicha, tak jsme se ještě vydali najít nějaký obchod s potravinami, abychom si nakoupili vody a nějaké dobrůtky. Poté jsme se již odebrali na pokoj, abychom si před dalším dnem trochu odpočinuli. A co jsme nezjistili během noci? No ano, že záchod opět není úplně ok. Protejkal a protejkal… Nakonec se nám to nějak se stěstím podařilo první noc vyřešit a mohli jsme spát. Ale pokud mpoje články čtete pravidelně, tak už víte, že těch příběhu se záchody je už opravdu moc a asi bych se měl zaměřit na dráhu světového testera v tomto oboru. Aneb testování toalet naplno a všude…:D
Další den ráno jsem měl opravdu dobrou náladu a to nejen díky tomu, že Pája měla svůj veliký den. Ale i proto, že v plánu jsme měli vidět množství památek, na které jsem se moc těšil. Páju je tedy vždy trochu těžší z postele dostat, jelikož si tam vrní jako lední medvěd během zimního spánku v noře… Ale jakmile se tohle povedlo, tak jsme se odebrali na snídani. Ta byla pro mě plně dostačující, jelikož na výběr toho bylo opravdu hodně. Ostatně se mnou je to v rámci snídaní opravdu jednoduché, jelikož si většinou dávám smažená vajíčka, zeleninu nebo ovoce a případně nějaké sladké pečivo. A to máte prakticky všude po světě. Takže pokud to máte stejně, tak to máme všude jednoduché že? Když jsme byli plní energie, tak jsme se mohli konečně vydat ven za dobrodužstvím.
Po opuštění hotelu jsme se dle našeho plánu vydali k naším bodům zájmu. Nejdříve jsme jako první míjeli kostel ze 16. století Santa Maria in Vallicella, který byl umístěný v těsné blízkosti našeho hotelu. Poté jsme se spletitou sítí uliček dostali k náměstí s názvem Piazza Navona, které zde stojí od prvního století našeho letopočtu. Zde jsme se na chvíli zastavili, abychom si prohlédli krásný Obelisco Agonale. Ten je umístěný uprostřed krásné fontány s překrásnými prvky. Na tomto náměstí se také často dělají různé trhy, takže pokud budete mít štěstí, uvidíte i místní produkty.
Poté jsme již směřovali na na jedno z hlavních míst v Říme. Jestli tipujete Koloseum, tak to zatím ještě není ono, ale dočkáte se taky. Šlo o slavný římský Pantheon, který leží jen pár uliček od předešlého náměstí. Jde o ikonický chrám postavený zhruba mezi lety 118 až 125 n. l. s kupolí a renesančními hrobkami, včetně Rafaelovy. Už na první pohled vás překvapí jeho velikost a mohutnost, která působí opravdu nádherně. Podívat se můžete také dovnitř, kde na vás čeká 44 metrů vysoká kupole s klenbou, která je největší, jaká kdy byla postavena. Uprostřed ní je otvor tzv. okulus, který je kruhový a široký 9 metrů. Ten má hlavní funkci a to přivádět do chrámu přirozené světlo. Opravdu tohle místo rozhodně doporučuji navštívit, jelikož pro milovníky historie je to fantazie. A výhodou je i to, že vstup dovnitř je zdarma. Pokud tedy nechcete průvodce, který vás vyjde na cca 20€.
Po jednom z prvních hlavních cílů jsme pokračovali pěškofusem k další velké památce. Ale nejdříve jsme se ještě zastavili u zajímé stavby, kterou jak jsem zjistil, byl Montecitori Palace. Dnes v budově sídlí úřad státní správy. Před budovou byl opět umístěný další obelisk, kterých najdete po městě mnoho. My ale po chvilce pokračovali dále a asi po dvaceti minutách se dostali ke slavné fontáně s originálním názvem Fontána di Trevi. Jde o barokní stavbu z roku 1762, která leží v husté městké zástavbě a je označovaná jako nejkrásnější na světě. Je přes 20 metrů široká a 26 metrů vysoká a leží na krásném malém náměstí Piazza di Trevi. Její jedinou nevýhodou je, že je o ní opravdu veliký zájem. A tak si na fotečku chvíli počkáte. Ale rozhodně stojí za to se tady na chvíli i posadit a vnímat jen tu nádhernou stavbu jako celek. A když se pořádně zadíváte a k tomu otevřete i Google, tak si všimnete všech hlavních prvků, které tvoří uprostřed socha Neptuna stojícího na mušli a pak také sochy symbolizující zdraví a hojnost. Kolem nich jsou pak další čtyři sochy ztvárňující roční období. Nezbývá než říct, že při návštěvě Říma sem musíte, jelikož tohle nevidět… by byla veliká škoda.
Další přesun pak směřoval přes různé uličky a okoukávání místních obchůdku pomalu až na náměstí Piazza Venezia, které je známé z mnoha filmů světové produkce. Když na místo dorazíte, tak vás ohromí krásný výhled na chrám Altar of the Fatherlan, který stojí přímo před vámi jako hlavní dominanta. Jde o obrovskou mramorovou stavbu vybudovanou na počest prvního italského krále a vojáků z první světové války. Před ním je pak umístěná také veliká 12metrová bronzová jezdecká socha Vittoria Emanuela II. Takže jakmile si vytvoříte fotku z náměstí směrem na tyto dominanty, tak se rozhodně musíte vypravit do chrámu. Pravda je, že nejdříve musíte zdolat pár schodů, ale to za to určitě stojí. Když pak stavbu obcházíte dokola po jejich terasách, tak budete mít nádherný výhled na okolí. To ale není nic oproti tomu, když si za 10€ koupíte vstupenku výtahem na střechu odkud budete mít výhled na celý Řím. Na jedné straně vidíte dominanty jako basiliku sv. Petra, střechy nejznámějších kostelů, ale i třeba již zmiňovaný Pantheon.
Na straně druhé se pak poprvé ukáže slavné Koloseum nebo významné archeologické naleziště Forum Romanum, které nabízí pozůstatky římských chrámů, vládních budov a náměstí. Některé z památek jsou až dva tisíce let staré. Věřte mi, že vstupenky na výtah nebudete litovat. Jakmile poté sjedete opět dolů, tak se odeberete tentokrát dovnitř chrámu, kde budete sestupovat po schodech a obdivovat vnitřní výzdobu a to až do doby, než opustíte celou budovu.
Odsud už je pak směřování jasné. Nalézáme se totiž cca jeden kilometr od slavného Kolosea a tak se po slavné třídě Via dei Fori Imperiali pomalu suneme blíže a blíže k němu. Kolem této třídy obdivujeme na levo pozůstatky slavného starověkého Trajánova fóra, kde probíhala soudní řízení. Byl zde také chrám zasvěcený bohu Martovi. Dnes jsou z něho již pouhé pozůstatky v podobě zbytků sloupů. Na pravo se pak nachází pozůstatky náměstí, které nechal postavit v roce 46 př. n. l. sám Julius Caesar. Nacházíte se skoro v nejstarší části říma a atmosféra tomu krásně odpovídá a to nejen proto, že po chvíli chůze je konečně před vámi ta světově obdivovaná dominanta s originálním názvem Colosseo. Ano slavné Koloseum je najednou před vámi a je to opravdu pohled, který stojí za to. Jeho velikost a představa, jakou historii má za sebou ovládne asi hodně lidí. Upřímně i na počtu návštěvníků všude kolem vás vidíte, že zájem o vidění této památky je obrovský. Koloseum jsme obešli kolem dokola, abychom poté nakoukli dovnitř. Zde je samozřejmě vidět, že toho stavba má už hodně za sebou a v současné chvíli probíhá i její rekonstrukce. Ale to nic neubírá na zážitku, který si odsud odnesete. Pokud vás historie baví jako mě, tak si ještě přidejte o něco více nadšení z návštěvy oproti ostatním. Protože tohle fascinující místo musí každý historik vidět na vlastní oči. Takže za nás odškrtnuto a jdeme dál.
Vracíme se pomalu po slavné třídě zpět k již naštívenému chrámu, abychom se pak cestou vydali směrem k dalšímu našemu cíly. Cestou jsme omrkli z venku chrám Tempio di Portuno, kteří leží nenápadně u silnice Via Luigi Petroselli. Ale i ten stojí za to vidět. My se u něj ale dlouho nezdrželi, jelikož jsme chtěli vidět pověstný výtvor s názvem Mouth of Truth, neboli ústa pravdy. Přes tunu vážící mramorová maska obličeje, která připomíná pravděpodobně pohanského boha je jednou z nejnavštěvovanějších míst v Římě. Také nabízí mnohá tajemství a legendy, které člověka lákají. Nejvíce známá, kterou jsem našel je ta, že socha sloužila jako detektor pravdy. Člověk dal ruku do úst a pokud mluvil pravdu, tak se mu nic nestalo. Pokud ne, tak mu ruku maska ukousla. Ústa pravdy se nachází na zdi kostela Santa María in Cosmedin a vstup je zde volný.
I když jsme toho už v tuto chvíli měli nachozeno opravdu hodně, tak to ještě nebyl poslední cíl v rámci dne. Čekal nás ještě výšlap na kopec, kde se nachází náměstíčko Piazza dei Cavalieri di Malta se slavným překvapením. Jde o pohled malou klíčovou dirkou přes dvěře do zahrady u kostela Santa Maria del Priorato. Jakmile se totiž skrz ní podíváte, tak uvidíte úžasně orámovanou baziliku sv. Petra. Je to celé takové mýtické a já jsem si tohle nemohl nechat ujít. Dobrou zprávou je, že zase tolik lidí o tom neví a tak si počkáte na váš pohled jen cca 5-10 minutek. Ale stojí to opět za to.
Jelikož už jsme měli našlapáno přes 20 km, tak jsme zamířili zpět do centra, abychom se příbližili k blízkosti hotelu a restaurací. Cestu jsme zvolili podél řeky a tak jsme nemohli zabloudit ani když bychom nepoužili mapy. Sluníčko naštěstí stále svítilo a hřálo, což bylo opravdu příjemné v tento celkem náročný den. Nás ale čekal ještě jeden hlavní bod programu druhého dne. A to oslava Páji narozek v nějaké s útulných restaurací, kde nám bude příjemně. Musím přiznat, že hledání netrvalo dlouho a my konečně hladoví usedli ke stolu. K jídlu jsme zvolili steak a kuřecí masíčko s vínkem. A jelikož jsme byli opravdu hladoví, tak konzumace byla opravdu celkem rychlá. Po jídle jsem pak došel za číšníkem a sdělil mu, že moje přítelkyně slaví a jestli by neměli dortík se svíčkou. Oni hned odpovědili, že žádný problém a ať jdu ke stolu, že vše nachystají a přijdou. A jak slíbili, tak se stalo. Po chvíli přišli s dortíkem, zapálenou svíčkou a k tomu italsky zpívali něco ve stylu Happy Birthday. Poté jsem již mohl konečně popřát a předat dáreček, který jsem celý den střežil v baťůžku a vezl už z Prahy. Pája zářila radostí a tak jsem byl rád, že se vše podařilo a měl jsem z toho velikou radost.
Poté jsme se šli ještě projít přes řeku k Andělskému hradu neboli Castel Sant’Angelo, kde jsme chvíli jen tak koukali a užívali si západu slunce. Musím ale přiznat, že jsme už začínali být pěkně unaveni, a tak jsme se poté již pomalým couráním vraceli směrem k hotelu. To bychom ale nebyli my, abychom ještě nenarazili na království makronek a zmrzliny. A když už Pája slavila narozky, tak měla právo na cokoliv. Takže jsme si vybrali makronky a dali kopec zmzky… Poté jsme se již opravdu dopravili na hotel, dali si sprchu, natáhli se a užívali si večerního klidu.
Třetí den jsme nemohli dlouho spát, jelikož v plánu byla návštěva Vatikánu. Ten je nejmenším státem světa a jak jistě víte, tak zde sídli i hlava katolické církve… Papež. Po snídani jsme tedy ihned vyrazili, abychom na místě byli brzy, jelikož jsou zde později velké čekací fronty. Jakmile jsme došli ke slavné třídě Via della Conciliazione, tak jsme konečně viděli tu nádheru naplno. Ano mluvím o basilice sv. Petra, která se pomalu přibližuje s každým dalším krokem k vám. Abyste se ale dostali přímo k ní, tak nejprve musíte vstoupit na náměstí Piazza San Pietro, kde v jeho čtvrtině vstoupíte na území nejmenšího státu světa Vatikánu. Zajištění bezpečnosti je tu na vysoké úrovni a všude kolem vidíte policejní vozidla, ale i vojáky. V dnešním světě se bohužel není čemu divit.
Na náměstí vás jistě zaujme jeho velikost, která ale výborně slouží při projevech samotného Papeže k věřícím. Těch se na náměstí vždy sejdou tisíce. A právě v jeho přesném středu se nachází i slavný egyptský obelisk, který je opravdu vysoký ve srovnání s jinými, které v Římě uvidíte. Po tom co si ho pořádně prohlédnete, tak už se nezbývá nic jiného, než si pořádně vychutnat ten úchvatný pohled na basiliku sv. Petra, která je největší kresťanskou basilikou na světě. My ale nebudeme pouze koukat z venku a rychle se řadíme do vstupní fronty, která se už začíná zvětšovat. Zde strávíme nějakých třicet minut, abychom prošli bezpečnostní kontrolou a po jejím absolvování se už pomalu přesouváme dovnitř basiliky. V plánu totiž máme vyjít až na její vrchol a využít k tomu samozřejmně chceme pouze naše nožičky. Je tady sice i možnost výtahu, který vás vyveze do jedné třetiny, ale tu využít nechceme. Takže kupujeme vstupenky a jdeme na to…
Nejprve asi upozorním, že pro výšlap do samotné kupule je potřeba zdolat 551 schodů. V první části to jde jednoduše, jelikož je schodiště široké. Jakmile však dorazíte do první třetiny, kde končí standardně i výtah a přesunete se přes cestu na střeše k další části…. Tak to teprve začně být zajímavé. Schodiště se stále více ztenčuje a postupně dokonce i naklání, že se musíte jednou rukou přidržovat stěny, abyste udrželi stabilitu. Zde za sebe musím říct, že se opravdu vyplatí být ve formě, jelikož je to celkem zápřah a cestou budete potkávat hodně lidí, kteří odpočívají na každém širokém místečku. Nejhorší část byla za mě ta úplně poslední, kde se úzké schodiště točí stále u sebe dokola a vám se postupně z toho opravdu točí hlava. Pak ale přijde to… na co čekáte… Jste v cíli a před vámi je překrásný výhled na celé svatopetrské náměstí a celý Řím. Zde si řeknete, že to stoupání za to opravdu stálo. Věřím, že zde nějakou tu chvilku strávíte, než si pořádně užijete výhledy do všech stran a načerpáte tu speciální atmosféru.
Pak už nezbývá než to samé absolvovat i dolů a musím říci, že to za mě není o moc jednodušší. Teda hlavně pro moje kolena, která cesty ze schodů a z kopců opravdu rádi nemají. Ale zase to alespoň jde rychleji než nahorů.
Jakmile máte za sebou i sestup, tak se ocitnete přímo uvnitř basiliky, která dokáže pojmout ve vnitřních prostorách až dvacet tisíc lidí. Její velikost je opravdu úchvatná a uvnitř to pocítíte naplno. Zdobení a bohatost je všude kolem vás. Uvnitř určitě budete obdivovat Pietu od Michelangela, který ji vytvořil již ve 23 letech. Na tomto místě opravdu nemusíte být věřící, abyste pocítili její duchovní velikost a význam. Než si vše prohlédnete, tak to chvíli potrvá, ale zde se ani pospíchat nevyplatí.
Jelikož se nám Vatikán opravdu líbil, tak jsem se na jeho území vrátili ještě večer, abychom zažili tu atmosféru i ve tmě. A určitě nelitujeme, jelikož nasvícení a vše kolem je opravdu krásné a zase o něco jiné, než ve dne. Večer už jsme ale výstup nahoru znovu nezvolili. To už by mi Pája asi neodpustila. A tak jsme si jen v klidu užívali okolí a klid tohoto místa. Za zmíňku ještě určitě stojí i památník emigrantům, který zde stojí jen pár let, ale jeho vizualizace je nádherná. Také dvě kašny na náměstí vás určitě donutí si udělat nějakou tu fotečku.
Tohle byl poslední večer v Římě, jelikož následující ráno jsme se autem již odebrali dále na jih. A když to celé jednoduše shrnu, tak návštěva Říma je takovou evropskou nutností, jelikož zde zažijete krásné momenty v podobě shlédnutí významných památek, krásných procházek, ale i dobrého jídla a pití. Takže si připravte batoh a jakmile to půjde… vyrazte.
A o tom, kam jsme se z Říma přesunuli dále, co jsme viděli a jaké tipy k návštěvě vám přinesu… se dozvíte zase příště.
Tak užívejte a brzy ahoj
