Petr Po třech dnech strávených v nádherném historickém Římě jsme se rozhodli přesunout dále na jih a to do okolí slavného sopečného vrcholu Vesuv. K přesunu jsme využili zapůjčené auto, které konečně po třech dnech spánku v garáži vyrazilo za svým cílem do 240 km vzdálené destinace. Cesta musím říct uběhla velice rychle a kvalita silnic byla opravdu výborná. Ač jsem byl i trochu překvapen na Itálii.
Jako první cíl našeho výletu na jih jsme si pro první den zvolili starověké město Pompeje, které bylo dlouho po výbuhu sopky v roce 79. n. l. ukryto před zraky lidí. Přesněji to trvalo nějakých 16. století, než se začalo s prvními archeologickými pracemi. Důležitým faktem je, že díky dvanácti vrstvám tefry o celkové tloušťce kolem 6 metrů se podařilo zakonzervovat a uchovat množství artefaktů a ostatních památek ve výborném stavu. Tento fakt hodně pomohl dnešním vědcům s novým pohledem na život v antickém městě a to včetně jeho funkce. Ostatně velikým překvapením bylo množství erotického obsahu nalezeného všude po městě, díky kterému si badatelé nejdříve mysleli, že šlo o město nevěstinců. To se však časem vyvrátilo, jelikož se prokázalo, že erotikou žila většina měst v antickém světě. Zajímavé že? A dneska je problém, když si skočíte nahý do obchodu. Tsss, co to je dnes za dobu. 😀
Každopádně důležité je ještě říct, že Pompeje se řadí na Seznam světového dědictví UNESCO.
Tak to bychom měli trochu té historie a teď už zpátky na místo. Co beru jako důležité říci, že pokud jedete na místo autem, tak určitě nedejte na vstřícné italské chlapíky, které vás u hlavní silnice lákají, abyste využili jejich parkoviště. Samotné muzeum má svoje velice prostorné parkoviště a to za standardní ceny, kde určitě nepřeplatíte a ještě budete kousek od hlavního vchodu. Samotné vstupenky doporučuji si také zakoupit u hlavní poklady a nedat na potulné prodejce kolem, kteří vám nabízí jejich vstupenky s doprovodem atd. Jinak cena do celého městečka je 20€ na osobu (cca 500 Kč), ale to si myslím, že je v rámci Evropy takový průměr. A když už máte vstupenku v ruce, tak se stačí přemýštit před hlavní bránu, projít kontrolou a jste uvnitř. Jinak pokud ještě budete potřebovat využít WC, tak doporučuji ty ihned za hlavní bránou, které jsou moderní a v rámci svých toaletních příběhů po světě musím říci i velice prostorných pro všechny vaše potřeby. 🙂
Tak jsme uvnitř. Když vidíte první části budov, tak na vás samozřejmě padne takový ten Wow efekt, který vám říká… Jo tak konečně jsem v těch bájných Pompejích, o kterých nás učili na základce. To místo, jak nám paní učitelka vyprávěla, že jsou zde ty nalezené oběti v původním stavu. Hm… Jako částečně to tak je, ale k tomu se přesněji dostaneme až později. Nyní po shlédnutí první budovy jdeme dále, abychom se dostali na první náměstí Foro di Pompei, které bylo centrem celého města. Najdete zde pozůstatky chrámu, sochu Centauro di Igor Mitoraj (ano to jméno jsem zkopíroval, ale třeba jednoho dne budu tak znalý, že si to budu pamatovat. :D) a taky množství lidí, kteří si fotí každý kámen kolem. Ano i já si zde něco natočil a nafotil, jelikož jste pořád v první části a stále natěšení na všechno, co uvidíte. Když tedy máme hotovo a jsme dostatečně nasáti atmosférou dávného náměstí, tak se přesunujeme po staré cestě směrem do prava a míříme skrz pozůstatky starých obydlí dále a dále. Zde musím říci, že opravdu nádherně působí staré mozaiky, které jsou v některých domech umístěné na zemi nebo zdech. Jak procházíte postupně k další a další budově, tak objevujete další a další zajímavá vybavení, včetně staré pece, posezení, ale i staré studny atd. Zajímavostí také je vidět pozůstatky historických firem, kde můžete vnímat např. nápisy Salve, lucru („Vítejte, peníze“, přesněji „Vítej, zisku“), které jen ukazují, jak dobře již fungovali obchodní společnosti v této době. Určitě si doporučuji oledně těchto věcí přečít průvodce, nebo si vyhledat vždy info na netu. Zážitek je pak určitě větší. 🙂
Když si představíte, že město mělo před erupcí kolem 20 tis. obyvatel, tak budete lépe vnímat vše kolem. Takový mlýn, trh s potravinamy, bar nebo samotný amfiteátr. Ten osobně musím říct, mě láka v historických městech nejvíce. Těžko říct, jestli je to tím, že člověk vnímá tu sílu historického místa, nebo si představuji bojovníky, kteří bojují na život a na smrt proti sobě jako v epickém filmu Gladiátor. A já si to mohu pak zase o něco lépe představit. Každopádně až uvidíte ty místní, tak budete překvapeni v jak dobrém stavu jsou. A když mluvím v množném čísle, tak myslím přesněji tři. Dva menší a jeden veliký. Ten je bohužel ve stavu asi nejhorším, jelikož všechny tribuny jsou prakticky zarostlé trávou. Takže nejvíce si užijete ten klasický, který prakticky nedotčený. To samé platí o místních zahradách, které nádherně ukazují, jak asi vypadal relax v antické době. Velice dobře zde také poznáte bohatší obyvatele a chudčí. Ty zámožnější měli své vlastní zahrady uvnitř svých domů, které měli i více pater. Chudčí se pak museli většinou spokojit jako dnes s menším obydlím a bez zahrádky.
Takhle postupně procházíte město dále a dále. Bohužel po nějaké době se dostaví nejdříve menší a poté již větší stereotyp, jelikož se vám budovy začnou opakovat. Ono se není čemu divit, jelikož město je opravdu veliké a je tedy i logické, že se pohled na pozůstatky budov po čase již moc nemění. Tohle ale určitě neberte jako mínus památky, ale prostě pocit, který se po nějaké době dostaví asi kdekoliv. Takže postupně už do dalších budov ani nezacházíte a tak nějak přijde i únava po nahcozených kilometrech a vy už tak nějak začnete vyhlížet, kde že je ten východ?
Naštěstí značení na místě je celkem dobré a tak když se budete držet ukazatelů, tak snad nezabloudíte a postupně se dostanete i k tomů východu. Předním vás však ještě čeká to, na co jste se tak nějak těšili, že tedy uvidíte naživo. Ano, jde o ty zakonzervované oběti výbuchu sopky, které byli a jsou prezentovány snad v každé učebnici dějepisu. Na ty totiž narazíte ve speciální budově těsně před východem z areálu, kdy se před vámi objeví dvě prosklené vytrínky, ve kterých je umístěné tělo v půdovním stavu. Je to zajímavý pocit, když vidíte, že tito obyvatele zůstali ve stejné poloze, jako když je zastihla katastrova.
To už je pak asi ten úplně poslední zájmový bod, než vystoupíte ven. Doporučuji po prolezení východem si zakoupit i knihu Pompeje, kterou mají dostupnou i v češtině. Stačí se pouze zeptat prodejce u stánku a je vaše. Je v ní mnoho zajímavých informací, které nemáte šnaci znát, pokud nejste italský historik, nebo jste nebyl zdejší antický obyvatel, který se zde náhodou zjevil. 🙂
Jdeme na vrchol. Snad ten Vesuv bude spát. 🙂
Tak je to tady…. Den, kdy se konečně dostaneme na ten kopec, o kterém se tak často mluví. Jo jde o ten stále aktivní vulkán Vesuv, který dosahuje aktuálně výšky 1 281 m a který už v minulosti dokázal napáchat velké škody. Ostatně o tom už víte z předchozí části. Od doby zničení Pompejí však vulkán vybuchl ještě 36x a naposled to bylo v roce 1944. I proto je tato sopka zapsaná na seznamu nejnebezpečnějších sopek světa, které se mohou kdykoliv probudit. A my uvidíme, zda se tak nestane zrovna při naší návštěvě. No asi už víte, že když tohle píšu, tak se tak nestalo, ale i přesto můžete být i nadále v napětí. Kdo ví co se tam nahoře přihodilo???
Ještě před cestou jsme si zjistili nějaké základní informace o parkování, vstupenkách atd. To určitě doporučuji také řešit dopředu, jelikož parkování je omezené a na místě je řešení už dosti složité. My si tedy rezervovali parkování již den dopředu, abychom měli jistotu, že věci půjdou hladce. Cena za auto je 5€, takže i docela příznivé pro všechny turisty. Ještě jsme koukali na vstupenky na samotný vrchol, které jsou zdarma. Ale zde jsme si říkali, že aktuálně není úplná sezóna a tak si je vyzvedne až na místě… Měli jsme tedy vše připravené a mohli vyrazit.
První část cesty nahoru je pozvolné stoupání, které občas vystřídá trochu strmější cesta, nebo ostřejší zatáčka. Ale nic těžkého ani nebezpečného nečekejte. Ba naopak se před vámi budou postupem času otevírat krásné vyhlídky na neaposlký záliv a krásné modré moře. A samozřejmě s čím vyšší výškou, tím lepším výhledem do dálky. Samotné stoupání k parkovišti zabere průměrnou jízdou nějakých 20 minutek se základním kocháním kolem sebe a to včetně řidiče. 😀 Jakmile však dojedete na místo, tak budete vyzváni k ukázání vaší parkovací karty, kterou jste obdrželi v mailu. Takže vše jde rychle a po chvíli máte hotovo.
Jakmile vystoupíte, tak k samotnému vstupu do parku je to ještě po silnici nějaké 4 km. Ty můžete absolvovat buď pěšky nebo využít místní kyvadlové dopravy, která vás vyjde na cca 5 € na osobu. Upřímně to doporučuji i využít, jelikož chůze po zdejší asfaltce, když kolem vás frčí každou chvíli mikrobus není úplně ideální. Jakmile ale tyto kilometry překonáte, tak budete přímo u hlavní brány do parku. Takže si říkáte, že teď už se můžete těšit jen na krásnou procházku nahoru až k samotnému vrcholu. Jenže to by nesměla být Itálie, aby někde nebyl prostor k nějaké šmelině. Hned u vchodu vám hlídáč říká, že již musíte mít vstupenku u sebe, jinak není možný vstup. Tak se zeptáte a kde je možné si ji potvrdit… A on, že na internetu. Ok, jenže problém je, že zde na místě žádné připojení datové není dostupné. Takže jste odkázáni na partičku chlapů, kteří mají kousek od branky posezení, a kteří vám za poplatek vstupenku zařídí. No nemáme na výběr a jdeme k nim, stejně jako hromada dalších turistů. Po chvíli čekání na nás přijde řada a my si za nějakých 15€ kupujeme vstupenku, která je standardně zdarma. Inu není nad chytré řešení správy parku, která vlastně nepřímo propaguje tuhle šarádu. Takže prosím všechny, kteří plánujete se na Vesuv vydat, aby jste si dopředu vstupenku registrovali. 🙂
Když už ale máme tyhle problémy za sebou, tak se konečně pěškovou vydáváme do ostřejšího kopce, které mam osobně opravdu rád. Ikdyž upřímně trochu se zde zapotíte… pokud tedy půjdete trochu svižněji. Ale stojí to za to, jelikož kolem sebe už vidíte všude černou zeminu, která je tvořena zaschlou lávou. A také ta vůně výparů sýry ve vzduchu vás dostatečně přesvědčí o faktu, že pod vámi kdesi hluboko se stále něco děje. Na samotný vrchol budete stoupat cca 20-30 minutek dle vašeho nazasení a hlavně pořizování fotografií. My jsme měli počasí hodně aprílové, což jak víte znamená, chvíli zataženo a chvíli slunce. Takže v praxi to pro vás znamená… Bunda dolů, bunda na sebe, a bunda… No takže tak.
Když konečně dorazíte nahoru, tak se konečně dočkáte toho nádherného pohledu na obří kráter. Jeho velikost je opravdu veliká a člověk si hned říká, že tohle když vybuchne, tak to musí být pořádná síla. Tohle v údivu kolem vás sleduje další množství návštěvníků, kteří postupně doráží nahoru. U některých sice můžete ve tváři vidět výraz, díra v zemi… Kvůli tomu jsem sem šel? Hm o kousek dále se zase pár holek odváží i v chladném počasí odhodit bundu, mikinu a udělat si pár foteček s kráterem ve stylu jsem tady a jsem opravdu žhavá. Takže jestli chceš vidět pořádnou lávu, tak hoď lajka. Ale to k tomu všemu prostě patří a každý, ať si to užije dle svého.
Vyhlídková trasa podel kráteru vede po jeho obvodu a to zhruba v rámci do jedné poloviny. Pak se musíte otočit a jít stejnou cestou zpátky. Ale stojí za to, jelikož výhledy z každého místa podél jsou nádherné. Kdo má rád přírodu v její nespoutané kráse si výlet sem opravdu užije. Také zde najdete různá stanoviště, kde si můžete zakoupit suvenýry a občerstvení, které se může určitě hodit. Celkově jde ale o místo, kde se musíte spíše na chvíli zastavit a užívat si naplno každý pohled do hloubky a stěn tohoto kráteru, který vám slavný Vesuv nabízí. Musím ale říci, že jsem měl v hlavě i představu, že by se tahle sopka se v tuto chvíli probudila. Co by člověk dělal, měl by vůbec šanci utéct? No každopádně tyhle scenáře nechte na mě a vy si to sem přijeďte užít.
Poté nezbývá už nic jiného než se vydat po strmejší stezce zpět směrem k východu z parku. Cestou si budete užívat výhledy na moře a turisty, kteří zadejchaní spěchají proti vám na vrchol. Aneb není nic lepšího, když vy už můžete jít dolů z kopečka. Poté se dle vlasntího nastavení přesunete mikrobusem k vašemu autu a máte hotovo. My jsme se tedy ještě zastavili u jedné z restaurací, které jsou umístěny podel silnice, kteoru jsme se vraceli do údolí. A musím říci, že dobrůtky zde měli opravdu výborné. Jednoduše, co jsme nahoru vychodili, jsme cestou dolů nabrali. A tak to má být. 🙂
Vzhůru do Neapole.
Kdysi panovalo ono slavné přesvědčení, že po návštěvě Neapole se můžete v klidu odebrat na věčný spánek, neboť není na světě nic krásnějšího už neuvidíte. Těžko říci, ale s čím bájný autor porovnával, jelikož za mě je to spíše město velikých protikladů. A proč? to již řádky níže.
Když jsme dorazili do Neapole, tak v první řadě mě při příjezdu upoutalo množství odpadků a bordelu všude kolem. U každé silnice a cesty musím říct, že příroda opravdu trpí. Bohužel o moc lepší to není ani mimo přímé centrum města, kde v množství uliček je znovu opravdu mnoho odpadu. Nevím tedy jeslti je zde normální jít a jen ta zahodit láhev na zem, ale tohle mi hodně vadilo. Ale to bohužel nikdo z turistů nevyřeší, a tak jsme se v prvních chvílich starali hlavně o to, abychom našli nějaký hotel k ubytování blízko centra. Dopředu jsme tentokrát zde neměli nic rezervovaného a tak jsme hledali a hledali. Nakonec jsme zastavili u vysokého věžáku v centru, který měl u vchodu nápis Hotel NH Napoli Panorama. Jelikož v různých městech navštěvujeme vyhlídky, tak jsme si říkali, že by nebylo špatné se ubytovat ve vyšších patrech, abychom viděli město i hezky z výšky. Tentokrát jsme opět využili Páji roztomilý kukuč a vyslali jí do akce. Po asi 15 minutách se Pája vratila s informací, že domluvila pokoj v jednom z nejvyšších pater. Neptám se jakým způsobem se jí to podařilo, ale vzhledem k tomu, že to trvalo jen 15 minut, tak to asi byla rychlá akce za pultíkem. 😀
Takže ubytko jsme měli a mohli si tak věci odnést na pokoj. Ten musím říct byl opravdu krásný a prostorný a ten výhled byl co říct… parádní. Člověk takhle z výšky vše vidí úplně jinak, a tak rychle zapomene na ty zápory, které vám město představilo v prvních momentech. Chvíli jsme na pokoji věnovali odpočinku a poté se vydali sehnat něco k snětku. Výhodou bylo, že jsme byli opravdu v centru a na každém kroku již byli restaurace i obchody. Takže hladovění netrvalo dlouho a my jsme byli konečně spokojení. V plánu jsme však měli ještě večerní procházku podel pobřeží, abychom místo poznali i jinak. Nakonec z toho byla 10 km okružní peškovka, díky které jsme poznali i zdejší večerní život u pobřeží a hlavní třídu. Vše jsme ale detailněji plánovali poznat až druhý den. A tak jsme se pomalu vrátili na pokoj a uložili se ke spánku. Jenže… Jelikož už jsme známí svými toaletními příběhy po světě, tak ani tady jsem nemohl mít klid. Přijde mi to už jako vtip, který na mě všude chystají. Po chvíli ležení totiž neustále slyšíme, jak záchod pracuje a protejká. Inu zavolali jsme pokojovou službu, která přišla po 45 minutách a do záchodu bouchla. Je to zajímavý přístup v takovém hotelu, ale pozor… pomohlo to. Bohužel ne na dlouho a tak jsme již opravdu naléhali na řešení, jelikož se v pokoji nedalo usnout, jak to bylo hlasité. Takže z recepce přišlo řešení, abychom se přesunuli o jedno patro výše. Byl to sice přesun v 1 hodinu ráno, ale naštěstí úspěšný a záchod zde již fungoval standardně. Díky bohu… šlo se tedy konečně spát.
Druhý jsme se ihned po probuzení odebrali na snídani, ale člověk hned zjistil nevýhodu vysokých hotelů. A to, že chytnout výtah není vůbec jednoduché. Přeci jenom jinde využijete schody, ale jít třicet pater se vám moc nechce. A to nepočítám turisty ubytované níže, kteří jen sledují, jak se u nich výtah zastaví s plným obsazením. Ale pojdme dále. Samotná snídaně byla v tomto hotelu úžasná. Dostatek ovoce a zeleniny, vajíčka na všechny způsoby a samozřejmě dobrůtky. To všechno bylo perfektní a nešlo nic vytknout. Takže plní síli jsme se mohli odebrat do výru města objevovat všehno hezké i nehezké.
Jako první cíl jsme měli danou projížďku podél pobřeží s různými zastávkami u hezkých vyhlídek. To jsme nakonec zjistili, že nebude úplně tak jednoduché, jelikož množství veřejných přístupů k moři je zde opravdu omezené. Takže jsme se dokázali dostat asi tak na tři a pak už to vzdali a zamířili k jedné z místních restaurací, která byla umístěná na mole. Jenže… Aktuálně zde platili stále restrikce ohledně Covidu, takže všude chtěli platné očkovací průkazy, které byli v Itálii nastaveny na dvě očkovací látky s platností šest měsíců od aplikace. Nebo pak tři dávky, případně prodělání Covidu. A právě při kontrole mojeho passu se ten můj rozsvítil červeně, jelikož to bylo přesně šest měsíců od očkování… Takže jsem dovnitř nemohl. Mohla jít pouze Pája, která C19 prodělala v lednu. Ale to jaksi nedávalo smysl a tak jsme se dovnitř nedostali. Jenže v tu chvíli jsme si uvědomili, že bylo štěstí, že jsme se ubytovali již včera. Protože dneska bychom to již bez testu nezvládli. Teda já. 😀 Odteď jsem věděl, že dneska už se do restaurace asi nedostanu, a tak přišel na řadu McDonald. Co naděláte…
Naštěstí venku vás nic neomezuje, takže jsme prošli všechny známe památky jako Piazza del Plebiscito, Castel dell’Ovo, Castel Nuovo, ale i slavnou nákupní třídu Via Toledo. Zde najdete nejznámější obchodní značky z celého světa a celkově je zde asi největší koncentrace lidí na m2, kterou jsem ve městě zaznamenal. Ale pravdou je, že si na své zde přijdou všichni. My jsme například zde koupili krásné silonky v akci 3+1. 😀
Součástí zdejší třídy je i Galleria Umberto, která prakticky úplně přesně kopíruje tu slavnou milánskou. I značky umístěné v ní jako Gucci atd. zde najdete. Pochází z konce 19. století a její střecha je vytvořena ze skla a jako celek vypadá opravdu nádherně. Musím říci, že tady se mi opravdu líbilo, jelikož nějakou záhadou to zde nebylo přecpané jako venku na třídě. Lidé kolem seděli v kavárničkách a užívali si svůj volný čas u dobré kávy. Tyhle chvíle mam osobně rád, když mohu jen zastavit a pozorovat život kolem sebe. Jak každý žije ten svůj živůtek a prožívá čas.
Když se den přehoupnul do svého odpoledne, tak jsme se vydali ještě na nedaleké pobřeží, kde jsme chvíli jen relaxovali. Ale ještě nebylo takové teplo, abychom zde mohli proležet nějakou delší dobu. Přesto fajn chvíle. Poté už nám nezbývalo než se vydat na podvečerní a večerní procházku zakončenou ve výborné pizerii, kde po mě nechtěli žádný covid pass. Děkuji za to a také za tu opravdu výbornou pizzu.
Co tedy říci závěrem na tohle město? Snad jen to, že je plné kontrastů. Na jedné straně špína, odpadky atd. prakticky všude mimo centrum. Ale jinak zase město s bohatou sítí památek, krásným přístavem, množstvím výborných restaurací a hlavně pohodových a příjemných lidí. Za mě tedy _Neapol za návštěvu stojí, ale už nevím jestli bych ji přiřadil k místům jako třeba Paříž, kam se vždy rádi vrátíte. Ačkoliv netvrdím, že ta je dokonalá. Dokonalost podle mě neexistuje v osobním životě, a tím pádem nemůže ani v cestování. 🙂
Mějte se hezky a zase příště.
